Pane Margito, nový duet s Hankou, která už tu není? Jak to vzniklo?
„To je písnička, kterou Hanka natočila sama a vyšla na jejím albu. Napsala ji pro ni Radůza. No a já vymyslel, protože jsem se chystal natočit desku duetů, že text rozdělím a nazpíváme to spolu.“
To pro vás muselo být těžké.
„Úplně nejtěžší. Člověk si vždycky hraje na to, že je geroj a zvládne všechno, ale je to jinak. Ve studiu máte na uších sluchátka, pouští vám do nich zpívání Hanky. Když přišlo místo, kde je text: Haló, Hano, řekla jste, abych zavolal? – už jsem nemohl dál. Měl jsem v očích slzy.“
Deska se jmenuje Andělé strážní. Věříte na ně?
„Ano. Čím dál tím víc. Myslím, že mi vždy v pravou chvíli pomůžou. Ale ten největší strážný anděl je teď Hanka.“
Povídáte si s ní stále?
„Pořád! To jinak ani nejde. Lidi, kteří to nezažili, anebo si to nechtějí připustit, mi možná nebudou věřit, ale opravdu není den, kdy bych si na ni nevzpomněl. Schází mi hodně. Když jsme před Vánoci byli u její hrobky s mou neteří, venku byla strašná zima. Vždycky, když tam přijdu, hrob pohladím. Tenkrát jsem se ho dotkl a on úplně hřál. A já si říkal: Asi už nejsem normální. Poprosil jsem neteř, aby to zkusila taky. Cítila to stejně. Od smrti Hanky se dějí zvláštní věci a jsem za ně šťastný.“
Stávalo se vám to i za jejího života?
„Ne. A zajímavé je, že se mi to neděje ani u maminky nebo u táty, kteří zemřeli. Přitom jsme měli úžasný vztah, všichni, i s bratry, ale jen u Hanky se to děje. Třeba se mi stává, že se doma najednou rozsvítí světlo. A nejen u nás! Když jsem v únoru ráno odlétal z Malagy, večer mi volala recepce, že jsem v bytě nechal rozsvícená světla.“
A nechal?
„Určitě ne! Vždycky to kontroluji. Jak si to vysvětlíte? Někdo si řekne – on se zbláznil, ale já věřím na to, že jsou věci, které rozumem nevysvětlíte. Karel Vágner říká: Asi tam nahoře musí být opravdu hezky, protože se odtamtud ještě nikdo nevrátil. Ať si to každý přebere, jakchce, ale já tomu věřím.“
Příští rok byste oba oslavili kulatiny – vy sedmdesát, Hanka osmdesát. Co k nim chystáte?
„Je toho víc. Asi největší akcí bude koncert v O2 areně, který připravujeme na 15. května a režíruje ho Filip Renč. A tam připravujeme jedno obrovské překvapení.“
Hanku?
„Přesně tak. Objeví se jako hologram, na pódiu bude vypadat jako živá! Myslím, že to pro lidi bude naprostý šok.“
A hlavně pro vás…
„Bude normálně stát vedle mě a zazpíváme spolu ten duet! Jednou už hologram využila Lucka Bílá, která stála sama vedle sebe, jinak ho tady ještě nikdo neměl. Bude to emocionální, taková síla…“
To věřím.
„A to nebude celé. Já pak odejdu a Hanka sama zazpívá Já nemám strach. Uvažovali jsme, co dát po ní, nechtěli jsme jít rovnou do finále. Ale finálová píseň je s Katkou Kněžíkovou, jedinou operní zpěvačkou, která tam bude, a já jsem ji uprosil, jestli to emočně zvládne, až se Hanka ztratí, že by zazpívala Měsíčku na nebi hlubokém. To bude ještě větší síla. Pro nás i pro diváky.“
Koho dalšího jste si pozval?
„Oslovil jsem všechny zpěvačky i herečky ze své nové desky a všechny souhlasily. Kromě Lucky Bílé, která ale chystá velký program ke svým šedesátinám, takže ji chápu. Příští rok nás čekají samá výročí.“
Vybíral jste deset žen, se kterými zpíváte. Všechny jsou vám osobně nějak blízké?
„Ano, všechny. A vybíral jsem různě, mám tam zpěvačky, herečky, sportovkyni. Třeba Báru moc rád, viděl jsem několik jejích představení, ale nejvíc mě zaujala, když zpívala v Lucerně na vzpomínkovém koncertu Hanky. Ona se objeví na jevišti, ještě nedá ani tón, a už sex-appeal létá kolem ní. Je úžasná.“
Je tam taky Jitka Čvančarová. To mě též překvapilo.
„U těchto dam, hereček, se vždycky při nahrávání projeví nejen pěvecké, ale i herecké umění. První duet, co jsme nahrávali, byl právě s Jitkou. Když jsem točil s Martou Jandovou, říkala mi: To jsem vůbec nečekala! Myslela jsem, že to budeš zpívat operně, a ty to zpíváš tak ležérně, nádherně! Takhle to dělej.“
Kdo vás to naučil?
„Hodně mě naučila Hanka. Říkala: Když chceš tento žánr dělat, nemůžeš ho zpívat operně. A měla pravdu.“
Šla i hodně po textech.
„To ano, ona strašně dbala na texty. Poslední dobou, když poslouchám rádio, kde ji pořád hrají, si stále víc uvědomuju, o čem zpívá. Všechno mi najednou něco mnohem víc připomíná. Není se čemu divit, prožili jsme spolu třicet let. Hanka se publiku nevnucuje a nikdy to nedělala, ale je pořád žádaná a to je krásný.“
Ještě jedno spojení na desce mě překvapilo, a to vy a biatlonistka Gabriela Soukalová. Jak jste se dali dohromady?
„To byla úplná náhoda! Jeli jsme v autě s Petrem Větrovským, který dělal bankovku Hance. Říkal mi: Teď jsem dokončil film o Gábi Soukalové a na závěr bych potřeboval duet. Nenazpíval bys mi tam něco? Rád, já na to. Pak jsem ji oslovil na tuto desku. Zpívá moc hezky. Nebo Marta Jandová, ta mě taky moc překvapila!“
Jak?
„Duet, co napsala Marta, je celý o Hance! Přitom zadání takové nebylo, všichni noví autoři měli volnou ruku. Když pak přišla nahrávat do studia, skákala tak geniálně u mikrofonu, že na to nezapomenu. Říkal jsem jí: Já ale skákat nebudu, protože to bych nedal ani ‚hoří‘.“
Hanka prý měla nahranou část nové desky. Co s tím bude?
„Měla, ale nechtěla s tím ven, vždy byla precizní a tohle nebylo hotové. Ale bylo moc hezký, že je sestřičkám a doktorům pouštěla ještě v nemocnici! Ve svých posledních dnech. Nahrát už je ale nestihla. Jednu, co napsal Michal Kindl, Cesta cest, jsem převzal, je to jediná sólovka na desce a zase je o Hance. Celá deska je vzpomínka na Hanku, ale přitom není smutná.“
Na vašem velkém koncertu asi opera nezazní. Je to tak?
„Bude tam duet z La Traviaty, slavný přípitek, ale jinak opera ne. A víte, proč jsem ji nedal?“
Ne.
„Protože jsem se domluvil s Národním divadlem, kde byli tak úžasní, že kvůli mně nasadili Zlato Rýna od Richarda Wagnera, premiéra bude v únoru. Uvažovali jsme, že když budu tam zpívat sérii představení, nebudu operu tahat i do O2 areny. Proto jsme to takto rozdělili.“
Ale v Národním divadle vás neuvidí tolik lidí.
„To je sice pravda, ale k novým duetům by se opera moc nehodila. Samozřejmě zazpívám Jaká to nádhera a další své krásné věci. Teď jen prosím – hlavně ať jsme zdraví a vše proběhne, jak má.“
Margita dva roky po odchodu Zagorové (†75): Jak naložil s osobními věcmi Hanky? Markéta Reinischová, Daniel Kristl
Když už padlo Zlato Rýna, zaujalo mě, že tam s vámi bude i Adam Plachetka. Další naše hvězda světových scén.
„To je trochu moje práce! Adama na tuhle roli přemlouvám už několik let. Když jsme se s vedením opery na titulu domlouvali, tak jsme mu zavolali. A on řekl: Tak dobře, jinak mi Štefan nedá pokoj!“
On v ní bude mít svou premiéru, ale vy už tuto operu dobře znáte.
„Dělal jsem již dvanáct inscenací po celém světě. I v Metropolitní opeře v New Yorku, v Chicagu, San Francisku, Amsterdamu, Berlíně, Mnichově. Nebo v Houstonu, tam byla nejhorší produkce.“
Proč?
„Protože režisér si vymyslel, že budu jako polobůh ohně celý večer jezdit na segwayi.“
U toho šlo zpívat?
„Ono to jde velmi dobře, protože se neunavíte. Jenom stojím na segwayi a musím dávat pozor, abych někoho nezabil. Ale herecky se neprojevíte, nemáte možnost. V Metropolitní opeře byla naopak inscenace fyzicky těžká, protože byla úplně na šikmé ploše. Měl jsem na zádech připevněné lano a oni mě tahali zpátky.“
Nahoru?
„Ano. A jednou ho povolili a já letěl jak kondor. Myslel jsem, že už nevstanu. Zlato Rýna patří k nejkratším Wagnerovým operám, trvá dvě a půl hodiny bez pauzy, ale já se tam nezastavím. Nebo v Chicagu si režisér vymyslel, že mám 25 sekund na to, abych z jeviště seběhl dolů do orchestřiště, schoval se u dirigenta a na poslední monolog vyskočil před publikum.“
Jak reagovalo?
„U pár lidí v první řadě jsem myslel, že dostanou infarkt, normálně zařvali, ale byl to hezký efekt. Jednou se mi ale stalo, že jsem tam běžel a dveře do orchestřiště byly zamčené. To jsem myslel, že infarkt dostanu já. Tak jsem rychle utíkal zpátky a musel to zpívat z jeviště. Pak se to řešilo. Takže stát se může cokoliv.“
Čekají vás nějaké světové produkce?
„Ano, mám nabídky na Borise Godunova a bude se vracet Z mrtvého domu. Ale pomalu to chci omezovat a trochu míň pracovat. Přece jen jsem už v důchodu.“
Dovedete si představit, že byste zpívání nechal? Co byste dělal?
„Učit by mě moc nebavilo, protože bych ty chudáky děti asi zabil, nemám na to nervy. Mohl bych jim ale individuálně pomáhat v kariéře, organizovat předzpívání, dostat je na světová pódia. Dnes je to totiž mnohem těžší, než to bývalo kdysi. Anebo by mě bavilo nabízet byty, asi proto, že jsem rád v kontaktu s lidmi. Můj synovec se v realitkách pohybuje, tak mám od něj informace z první ruky.“
Dalším projektem, který se Štefanem Margitou souvisí, je muzikál Biograf láska 2 složený z Hančiných písní, který bude mít premiéru 6. 9. 2026, tedy přímo na její nedožité osmdesátiny, v Divadle Kalich. Jednička je natolik úspěšná, že má už tři roky vyprodáno.
Nová žena na obzoru?
Během posledního měsíce se objevily spekulace, že už Štefan Margita není sám a po jeho boku je jiná žena. „Mám někoho vedle sebe a je stejně tak milá jako Hanka. Zatím ale do společnosti spolu nepůjdeme,“ prohlásil totiž v rozhovoru pro Expres.
Jak je to tedy doopravdy? „Už jsem ve věku, kdy o svém soukromí naštěstí nemusím mluvit,“ dodal nyní diplomaticky s úsměvem pro Nedělní Aha!
