Před pár dny to byly tři roky, co Hanka odešla. Když zmiňujeme Hanku, když se řekne její jméno, co se vám vybaví jako první?
„Vybavuje se mi spousta věcí, nikdy jenom něco. Vždycky od začátku, když jsme se s Hankou potkaly, až do té nejposlednější chvíle. Víte, já s tím ještě nejsem úplně srovnaná. Když na ni myslím, a myslím na ni každý den, tak se mi sevře srdce. Byla jsem teď na Vyšehradě, dala jí kytičku a vyfotila jsem si hrob. Měla jsem na sobě červené šaty, a když jsem se podívala na tu fotku, tak se ten odraz mé červené postavy v náhrobku odrážel. To mě úplně zamrazilo. Říkala jsem si, že je to až symbolické, jako bych do toho vrostla, protože u mě je pořád.“
Když zmiňujeme Hanku, musím se zeptat i na dalšího vašeho kolegu a kamaráda, který odešel letos, a to je Jiří Bartoška.
„S Jirkou jsme hráli asi třináct let Moji hru v Kalichu, opravdu velmi dlouho. A Jirka dokonce přiznal, že už nepřijímá žádnou jinou práci a je rád, že je vlastně jenom s námi v tom Kalichu. To nám zahřálo srdíčko a potěšilo nás to. Byl to opravdu noblesní kluk a nedělal vůbec rozdíly mezi lidmi. Hanička to měla stejně. Strašně lidi povzbuzovala a dodávala jim sebevědomí. Vždycky, když jsem měla nějaké trápení, když jsem přešla z Brna do Prahy, což byla hodně těžká doba, mi psychicky nesmírně pomáhala. Vždycky říkala: Hele, Vlastičko, každý nemá takové štěstí, a ty jsi dobrá. A když viděla něco v televizi, říkala: Vlasti, tys byla tak výborná, já jsem na tebe byla tak pyšná, tak ti to slušelo. V tomhle byla úžasná.“
Když se ještě vrátím k Mojí hře... to byla hra, kde Jiří Bartoška trávil čas v rakvi a pokuřoval.
„On v té rakvi, než se sundalo víko, ležel osmnáct minut. Jako klaustrofobička jsem ho obdivovala. A pak jediný pohyb, který mohl udělat, byl, že si trochu pokrčil nohu. Jinak tam strávil skoro celé představení!“
Znali jste se už z brněnské JAMU?
„Já už byla ze školy venku, ale samozřejmě Jirka Bartoška s Karlem Heřmánkem, to byla dvojice, kterou znalo celé Brno. Vždycky dělali hroznou ostudu. Když už jsem byla v angažmá a oni šli naproti mně po ulici, vykřikovali: To je ta herečka Státního divadla! Já se tak styděla. Byli to hrozní pacholci, ale myslím si, že mě měli rádi.“
Pocházíte ze Zlína. Kdy vás poprvé napadlo, že byste chtěla být herečkou?
„Maminka s tatínkem ze mě chtěli mít ekonomku, ale já k tomu neměla vztah. Milovala jsem dějepis, to byl můj nejoblíbenější předmět. Měli jsme úžasného profesora, jmenoval se Rajnoha. Když vyprávěl nebo vysvětloval, měl v sobě takovou energii, že mě to úplně fascinovalo. Přesně z toho mi přebíhal mráz po celém těle. To bylo moje první divadlo, možná to zní legračně. Samozřejmě jsem psala básničky a před zrcadlem jsem se předváděla, ale netíhla jsem k herectví.“
Co vás k tomu tedy přivedlo?
„Spíš to byla zásluha mého tatínka a jeho kamaráda, který vlastnil vinohrad. Vždycky mě přihlásili do nějaké pěvecké soutěže. Já vždycky byla druhá, můj tatínek s kamarádem ale pokaždé křičeli: Bravo, bravo! Já myslela, že se propadnu do země. K herectví jsem se dostala, když mi kamarádka řekla, ať podám přihlášku na JAMU. Řekla jsem, že na to nemám, ale ona řekla: ‚Tak to zkus.‘ Zkoušky byly veřejné, a já jsem byla asi sympatická studentskému publiku, takže jsem vyhrála. Dělala jsem modlitbu od Françoise Villona, a to se komisi líbilo. A hlavně spontánní reakce studentů byla úžasná.“
Kdo byly vaše herecké vzory?
„V té době v Brně to byla Vlasta Fialová. Byla pro mě paní herečka. Byla tak krásná a výborná, že kdyby se narodila jinde, byla by možná jednou z nejslavnějších. Také jsem nesmírně obdivovala Věru Galatíkovou.“
Když se vrátíme k JAMU, byla jste v ročníku právě s Hankou Zagorovou a staly se z vás nejlepší kamarádky. Čím vás k sobě připoutala?
„Vším. Byly jsme si hodně podobné. Obě jsme narozené v roce 1946 a v čínském horoskopu jsme Psi. Psi jsou věrní lidé, kteří chrání svou rodinu. Nekousnou, ale štěkají. A my jsme to měly podobné. Vždy jsem na Hance obdivovala, že neopouštěla své kamarády, co měla dřív.“
Jak se zpívá v té písničce Neopouštěj staré známé pro nové. Hanka to dodržovala.
„Vlastně ve všech textech. Proto si myslím, že ji lidé tak milovali a milují pořád. Měla nádherné texty, protože byla nesmírně moudrá a empatická bytost.“
Spolupracoval jsem s Hankou na její knize. Zmínily jste tam, že váš pobyt na koleji byl trošku bouřlivější a že vás museli rozstěhovat.
„To bylo stejně houby platné. Rozstěhovali nás do prvního a druhého patra, ale byly jsme ve stejné budově. Byly jsme si strašně blízké. Vždy, když jsme se potkávaly s Monikou (Absolonovou, pozn. red.) v restauraci na botelu Matylda, my s Hankou jsme se na sebe podívaly a smály se. A Moniku to štvalo. Vyprávěly jsme jí, jak jsme byly živé holky. Vydělávaly jsme si padesát korun za představení, což bylo hodně, ale rozházely jsme to s kamarády na mejdanech.“
Hanka mi vyprávěla, že právě životní styl z té doby se trošku podepsal na jejím zdraví.
„Trošku jo. Hanka byla dost křehká osůbka a já byla silnější konstituce. Živily jsme se hrachovými bujony, protože jsme utratily peníze do půlky měsíce. To se na zdraví podepsalo. Také hodně jezdila natáčet do Ostravy. To nevyspání a ty naše večírky, to patřilo ke studentskému a kolejnímu životu. A Hanička na to strašně ráda vzpomínala.“
Hanka se stala jednou z našich nejslavnějších zpěvaček. Vás zpěv nelákal?
„Ne, nikdy. Byla jsem na hodinách zpěvu, kde mi profesorka říkala, že bych mohla dělat operu, protože jsem urostlá. Říkala, že bych byla úžasná wagnerovská zpěvačka, ale to bych nechtěla. Používala jsem zpěv v různých hrách, třeba od Lorcy, v Jermě, za kterou jsem dostala cenu. Bylo to pro mě šílené, když mě poprosili, abych zazpívala na Poctě Haně Zagorové v Lucerně. Říkala jsem si: Panebože, to je drzost. Tak já, která nejsem zpěvačka, poprvé v Lucerně. Ale dala jsem to a lidi ocenili, že jsem do toho šla.“
Vlasta Peterková, Lucerna David Turek, Lukáš Červený
Když jste šla na JAMU bez předchozích zkušeností, měla jste trému?
„Mívala jsem. Ale teď, když jsem starší, trému nemám. Je to spíš větší zodpovědnost. Dřív jsem trpěla trémou a nemohla jsem se vůbec podívat do hlediště, ale teď se těším.“
Po deseti letech v brněnském Státním divadle jste přešla do Prahy. Co vás lákalo?
„Byla to doba normalizace a já jsem cítila, že tam už jsou stojaté vody. Chtěla jsem odejít, i když to bylo těžké.“
Byla jste atraktivní blondýna. Měla jste na muže štěstí, nebo spíš smůlu?
„Myslím, že jsem neměla moc štěstí. Člověk ve vztahu nesmí zpohodlnět. Vždycky jsem si říkala, proč mám hrát nějakou hru, když toho člověka miluju? Ale když jsem to pustila, bylo to špatně. Můj muž Jaroslav Kaňkovský byl úžasný táta, ačkoliv nám to nevyšlo. Mám s ním nádherného syna a vnuka, takže si nemůžu stěžovat.“
Váš syn ve vašich hereckých šlépějích nepokračuje?
„Ne, my jsme to nechtěli. On to neměl rád. Našel se v podnikání ve vinařství. Je společenský a umí jednat s lidmi. Nežije v Česku, je na Mallorce. Vnuk chodí do mezinárodní školy, teď přešel do Londýna. Pro jeho perspektivu je to úžasné. Učí se anglicky, španělsky, katalánsky a čínsky.“
Jak vzpomínáte na seriál Četnické humoresky, ve kterém jste si zahrála kuchařku Blaženku?
„Byl to nádherný seriál, za který jsem byla nesmírně ráda. Měli jsme tam báječné lidi. Myslela jsem, jak v Brně vyhledám všechny svoje kamarády a posedíme, popovídáme si, ale nebyl na to čas, pořád jsme pendlovali mezi Prahou a Brnem. Ale spousta lidí už je teď pryč, zejména představitelů četníků.“
Jaký byl Antonín Moskalyk režisér?
„Nejdřív jsem z něj měla trošku nervy. Nastoupila jsem až v druhé sérii, a oni už všichni tu stanici, kde se natáčelo, důkladně znali, a já tam byla taková zmatená, nevěděla jsem, do kterých dveří mám chodit. Ale on byl naštěstí klidný a nikdy nezařval.“
Co chystáte teď?
„Připravujeme hru Dědictví v Divadle Verze, premiéru má 7. prosince. Režíruje to David Prachař, moc se na to těším.“
V Divadle Verze hrajete i ve hře Rozptýlení, ve které mluvíte velice sprostě. Jak vám to jde přes ústa?
„Víte, já v soukromí sprostě vůbec nemluvím. Tedy – s jedinou výjimkou, a to je řízení auta, to mi občas ujede. A jedna paní se mě na zájezdu ptala, jak se mi to učí, když mám tolik sprostých slov. První věta v té hře je: Já se poseru! Lidi se tomu smějí, protože to nečekají.“
Co je vaším únikem od starostí?
„Čerpám energii ze svého vnoučka. Také miluju moře. Byla jsem na Fidži, kde mě ten pohled na moře strašně nabíjel.“
Vlasta Peterková na pohřbu Jana Kačera Blesk TV
Jak vznikal rozhovor:
Noblesní dáma, jako vystřižená z francouzského filmu. Herečku Vlastu Peterkovou však můžete potkat i v pražské MHD! Vždy milá, s úsměvem na tváři a s hlasem, který hladí. Však je také obsazovanou dabérkou a interpretkou audioknih, která byla nominována i na Cenu Františka Filipovského.
