Petr si prý dokonce měl zahrát v roce 1964 ve slavném filmovém muzikálu Starci na chmelu. Ale Vladimír Pucholt byl při konkurzu lepší. Petr se tak v mladém věku oženil a krátce po vojně s manželkou a prvorozeným synem Marcelem uprchli do Austrálie. „Dělal tam nejprve pomocnou sílu v kuchyni, později i vařil. S první ženou se po čase rozvedl. Po nějaké době si našel novou přítelkyni.“ S tou se ale vážně nabourali v autě.
Petr skoro přišel o nohu a jeho – tehdy těhotná – partnerka porodila dceru Natálii v kómatu. „Oba se z nehody léčili dlouhé měsíce. Pak se rozešli,“ popisuje Jaroslav Uhlíř.
Naučil se pak tak dobře anglicky, že angličtinu vyučoval. Získal australské občanství, jezdil po Evropě a v Londýně poznal druhou manželku, původem z Thajska. „V Austrálii si pak otevřeli pizzerii a koupili farmu ve vesnici Rosedale. A měli spolu dceru Serenu.“ Jenže ani druhé manželství nedopadlo dobře.
Andělem oceněný Jaroslav Uhlíř: Manželka promluvila o potížích s naslouchátkem! David Turek
Navíc Serenu nechtěl dát manželce do opatrovnictví a unesl ji koncem osmdesátých let do Československa. Policie na něho vydala zatykač. „V Praze mu vzali pas a podezírali ho ze špionáže. Ale směl učit, žil krátce v Rumburku a pak učil na průmyslovce ve Varnsdorfu. A když po revoluci zrušili zatykač, vrátil se s dcerou do Austrálie.“
Jenže trpěl depresemi a jeho psychický stav se zhoršoval. „Pak mu diagnostikovali rakovinu a on si vzal život.“ Bylo to nedaleko Rosedale na jeho oblíbeném místě, kde chtěl být vždycky pochován. Se sestrou Jiřinou si dodnes Jaroslav telefonuje, mají si co říct. I když on je v Praze a ona bydlí se svými psy Kolína. „Jsme podobné povahy, máme se rádi.“
Další sestra Eva propadla drogám
Rodiče prý měli trochu komplikovaný vztah. Žili střídavě od sebe, ale ještě v roce 1959 se jim narodilo jedno dítě. Eva. Jaroslav Uhlíř tak měl ještě třetího sourozence. „Už v pubertě ji ale zlákaly drogy. Zemřela poměrně mladá.“
Rodiče spolu už dávno nebyli, otec se podruhé oženil, ale nebyl šťastný. A zemřel, když mu bylo šestapadesát, udřel se u vysoké pece na Kladně, kam musel jít pracovat, když mu sebrali pekárnu. „A máma shodou okolností umřela také v šestapadesáti. Když mi bylo právě tolik, bál jsem se, že to se mnou taky sekne.“
Odmala nosí Jaroslav Uhlíř silné brýle, děti se mu vysmívaly a říkaly mu brejloune. „Asi za to mohou ty chininové injekce, že jsem měl hodně špatný zrak,“ přemítá Jaroslav Uhlíř. V první třídě ho poslali do slepecké školy. Měl to přes celou Prahu až na Loretánské náměstí. Navíc tam musel přes týden bydlet na internátě. „Se mnou tam byly úplně nebo skoro úplně slepé děti. Dodneška vidím ty postavy, jak šmátrají po zdech, hledají dveře, kliku. Měl jsem z toho úzkosti.“ Jednoho dne utekl, došel pěšky domů. Bylo mu osm a tatínek pak uznal, že bude lepší, když bude dojíždět.
