Jiří, naskytla se mi příležitost vidět vás v celkem nové poloze, a to nikoli herecké, ani moderátorské. Dnes jste za modela. Co jste fotil a jak jste se u toho cítil?

„Fotil jsem obleky, z nichž jeden mám i teď na sobě. Velmi mě bavilo, že jsme se vydali takovou svéráznou cestou. Protože Bandi má většinou víc konzervativní reklamy a také jeho styl je víc vnímaný jako usedlý, řekl bych. My se ale vydali svěžejším směrem, kdy jsme to trošku odlehčili, ať už kombinacemi, nebo tím, že jsme nedávali pásky ani kravaty. Volili jsme i mnohem odvážnější barvy, které lidi normálně nechtějí. Když jsem si zkoušel obleky přímo v obchodě, ptal jsem se na ještě výstřednější barvy. Dozvěděl jsem se ale, že takové výstřelky si nemůžou dovolit, protože by o ně nebyl zájem posléze při koupi. Každopádně některé věci jsem si opravdu moc oblíbil. Jsou to krásné obleky a já jsem takový konfekčák, takže se na mně nemusí dělat žádné velké úpravy. Což je super. Role modela je pro mě nezvyklá a nevšední, ale za okolností, za kterých se to celé událo, jsem si ji dokázal užít. Musel jsem to trošku pojmout, že to je role modela, protože foťák normálně úplně rád nemám. Je to pro mě jednoznačně něco jiného než kamera. Není to věc, kterou bych se dokázal živit, nebo si ji dokázal představit jako profesi. To jednoznačně ne.“

Při focení jste se vydali nejen cestou nekonvenčních barev a absence doplňků, ale především jste se vydali fotit až do Řecka konkrétně na Santorini. Jaké to bylo?

„Bylo to naprosto úchvatné. Na Santorini jsem byl poprvé. Řecko jsem už několikrát předtím navštívil, ale Santorini je přece jen takové kompaktnější. V hotelu, ve kterém jsme bydleli, byla úžasná Řekyně Sofia, která celému našemu týmu radila různé lokace. Navštívili jsme tak místa a městečka, která nebyla tolik turistická. Skoro nikdo tam nebyl a my se těmi nádhernými uličkami proplétali víceméně sami. To bylo něco úchvatného. Téměř všechny dny, které jsme tam strávili, jsme pracovali a nebyl moc prostor jít si zaplavat do moře nebo něco podobného, ale ta atmosféra na nás dýchala. Už jen to, že jsem tam byl, okolo všude bílá barva, úžasné jídlo a samozřejmě vzadu moře, to bylo nádherné. Je to moc hezký ostrov. Santorini nemá žádné velké hotelové komplexy a díky tomu vypadá stále malebně, protože ho nehyzdí žádná velká turistická architektura a tím je takové autentické.“

Pochytil jste nějaká řecká slova?

„Ano, ale to už, když jsem tam byl kdysi dávno. Člověk zná Kaliméra (Dobrý den – pozn. red.), Kalispéra (Dobrý večer – pozn. red) a Efcharistó (Děkuji – pozn. red). Víc toho neřeknu.“

Víc toho po vás chtít ani nebudu. Jelikož v létě bývají divadelní prázdniny a netočí se ani seriály, předpokládám, že jste měl volno a focení se vám dobře trefilo termínově.

„To je pravda. I když já byl letos v létě součástí letní scény Studia DVA, kde jsem měl na konci dubna premiéru hry Smiley, kterou jsme nazkoušeli s Danielem Bambasem. Jsme v ní dva, režíroval ji Petr Mikeska a byla velmi úspěšná. Moc se nám povedla, respektive já z ní mám velkou radost. Teď se přesunula na letní scénu Vyšehrad. Pak jsem měl ještě pár termínů s divadlem Pomezí ve Winternitzově vile s představením Dům v jabloních. To mi trošku rozsekalo léto, ale byl i čas na nějakou dovolenou.“

Michaela Badinková otevřeně o rodině: Drsný zákaz od dcery!

Přestože se živíte herectvím, máte vystudované gymnázium. Proč jste nešel na konzervatoř? Neměl jste od dětství sen a touhu stát se hercem a objevil je až během studia střední školy?

„Vlastně ano, je to tak. Jsem z Mariánských Lázní, respektive tam jsem vyrůstal, a to je městečko, které je dost odstrčené od zbytku republiky. Neměl jsem tedy takovou možnost chodit do divadla, nebo si sáhnout si na tenhle svět a nějak ho ochutnat. Byť jen v roli diváka. Už na základní škole jsem věděl, že chci jít na vysokou školu, a proto jsem zvolil gymnázium, protože je to takový odrazový můstek. Na gymnáziu jsme pak měli učitele češtiny, který nás každoročně vyvážel do Prahy a chtěl nám ukázat různá divadla, která existují. Byli jsme na operách, byli jsme samozřejmě v Národním divadle, ale byli jsme i na mnohem alternativnějších scénách, třeba i v Činoherním klubu nebo v nějakém krytovém divadle. Vím, že zrovna v Činoherním klubu, když jsem viděl Misantropa, seděl jsem v hledišti a říkal si, že by mě zajímalo, jaké to je na té druhé straně. Po gymnáziu jsem nakonec nepodal přihlášku na DAMU, šel jsem na VŠE. A teprve tam mi došlo, že to musím zkusit, protože bych toho v životě litoval, kdybych to neudělal. Tak jsem šel zkusit přijímačky na DAMU buď teď, anebo nikdy a oni mě vzali, takže mi obrátili svět naruby.“

Je mi to známo. Stejně jako skutečnost, že jste po nástupu na DAMU se studiem VŠE neskončil, ale studoval dvě vysoké školy zároveň. A obě jste také dokončil. Jak se to dalo zvládnout? Předpokládám, že na obou školách jste měl denní studium.

„V úvodu ano. V úvodu to bylo denní studium na obou školách. Když jsem se pak stal bakalářem na VŠE, dal jsem si dva roky pauzu a pak začal zase současně studovat ještě inženýra. To už jsem ale zvolil dálkové studium. I tak to ale bylo náročné. Jsou ale kolegové, kteří mají ještě mnohem vražednější kombinace než já.