Je Trump blíž Nobelovce? Poučil se z Putinovy neupřímnosti, Zelenskyj se méně staví na zadní, míní amerikanista
Nejmocnější muž světa Donald Trump se sešel s ruským protějškem Vladimirem Putinem, následně opět přijal lídra Ukrajiny Volodymyra Zelenského v Bílém domě. Schůzka po půl roce se nesla v mnohem přátelštějším duchu nežli ta únorová, jež byla hodnocena jako bezprecedentní hádka v Oválné pracovně. Amerikanista Jiří Pondělíček pro Blesk okomentoval obě klíčové schůzky i to, zda mohou úřadující hlavě Spojených států přinést kýžené ovoce.
Zatímco v únoru šlo o bezprecedentní pozdvižení a hádku v Oválné pracovně, nyní se schůze Donalda Trumpa a Volodymyra Zelenského nesla v hodně odlišném duchu. Značí to celkové zlepšení situace?
„Značí to určitě stabilizaci vztahů mezi Amerikou a Ukrajinou nebo respektive mezi Trumpem a Zelenským. Zároveň je ale třeba vnímat i to, že únorová schůzka probíhala v trochu jiném kontextu, nyní snahy o mír nebo alespoň příměří trvají už nějakou dobu. Donald Trump měl příležitost se i nějakým způsobem přesvědčit o (ne)upřímnosti snah Vladimira Putina. I když v pátek (při summitu na Aljašce – pozn.red.) působil Trump poměrně optimisticky, tak přece jenom už vyjadřoval v minulosti i nějakou frustraci z Putinova přístupu. Tuhle zkušenost za sebou ještě v době té první schůzky v Bílém domě neměl.
Dalším podstatným rozdílem je to, že se poučil i Zelenskyj. Všechny záležitosti, ve kterých by mohl Trumpovi nějakým způsobem odporovat nebo se vzpouzet, třeba v územních otázkách, tak ty nechal otevřené. Neodmítl je, ale odsunul je na budoucí jednání s Vladimírem Putinem. Při tom prvním setkání v Oválné pracovně měl daleko větší tendenci stavět se na zadní. A byť to lze asi chápat, tak Trump na to tehdy prostě zareagoval tak, jak zareagoval. Vidím určitý posun z obou stran.“
Základ pro jednání v Bílém domě tvořil summit na Aljašce tři dny předtím. Byl v něčem zásadní?
„Ono nebylo nic zveřejněno, můžeme se opravdu jen dohadovat. Z náznaků lze asi usoudit, že Putin přijel s nějakou detailnější představou územních změn, které by požadoval, což byl jakýsi posun. Jinak ale to, co zaznělo veřejně z ruské strany, vypadá jako naprosto minimální změna oproti té jejich výchozí vyjednávací pozici. Rusové říkají, že chtějí odstranit příčiny války, což je v podstatě eufemismus pro kapitulaci Ukrajiny. Rusko už se také opětovně ozvalo, že si nepřeje, aby na Ukrajině byli cizí vojáci. To znamená, co se těch bezpečnostních záruk týče, tak těžko říct, jak to bude vypadat. Budeme moci hodnotit až s odstupem.
Samozřejmě optika toho setkání nebyla dobrá, nelze se divit asi médiím, jejichž někteří komentátoři si zkrátka všimli, že Donald Trump působil jako ten slabší z dvojice, jako by se u Putina něčeho doprošoval. Jako by tam byl on pro to, aby ho Putin pochválil, nikoliv naopak.
Nicméně pokud to povede k nějakému rozumnému cíli, kterým by tedy v současnosti zřejmě bylo mírové uspořádání, které by bylo přijatelné pro Ukrajinu, tak samozřejmě i zpětně ten summit na Aljašce může být hodnocen jako první krok k tomuhle výsledku. Přijatelné by pro napadenou zemi zřejmě byla taková dohoda, v rámci které by se nemusela vzdát svých území de iure, ale třeba jenom de facto (nikoliv oficiálně, ale reálně – pozn.red.). To znamená vzdát se třeba práva je získat zpátky silou a získala by skutečně robustní a závazné bezpečnostní záruky.
Ale pokud na druhou stranu nepřijde žádný hmatatelný výsledek, tak zůstane pravděpodobně jen pachuť z toho červeného koberce pro Putina a z těch záběrů, kdy mu Trump tleská a kdy přikyvuje tomu, jak Putin z rozpoutání války v podstatě obviňuje Trumpova předchůdce Joe Bidena, protože říká, že to on nebyl ochoten se s Ruskem dohodnout.“
V jaké pozici je teď prezident Zelenskyj? I ve světle očekávané schůzky mezi ním a Putinem, u které tedy pravděpodobně bude i Donald Trump. Protože Rusku se na frontě poměrně daří…
„Tohle se těžko hodnotí. Obvykle jsem velmi opatrný, abych hodnotil situaci na bojišti. Ano, v poslední době se zdá, že ten ruský postup zrychluje, byť zase jiné zprávy ze včerejška mluví o tom, že se Ukrajincům podařilo pokus o průlom linie u Pokrovsku nějakým způsobem eliminovat. Věrohodné informace z fronty zkrátka nemáme. Druhou věcí pak samozřejmě je, že při tomto způsobu vedení války, který vidíme na Ukrajině, tak vývoj na frontě, jestli se táhne o kilometr na východ nebo na západ, nemusí být vůbec rozhodující. Srovnal bych to třeba s první světovou válkou, kterou Německo prohrálo, přestože v době uzavření příměří 11. listopadu 1918 pořád ještě bojovalo na cizí půdě. Nebránilo se na vlastním území, ale prostě bylo vyčerpáno a samozřejmě Ukrajina bezpochyby bude tou dlouhou válkou vyčerpána. Ale ono se málo mluví o tom, že podobně vyčerpané bude samozřejmě i Rusko.
Ono si také nemůže dovolit neomezené ztráty. To je takový mýtus, který vznikl během druhé světové, nebo jak jí říkají Rusové, respektive dříve Sověti, během Velké vlastenecké války.
Rusko není nějak výjimečným přeborníkem ve schopnosti absorbovat ztráty. Ono u nich vždycky záleží na tom, jak moc stát, potažmo jeho populace, ten konflikt vnímají jako existenční, jako boj o život. Zatímco při druhé světové tohle platilo doslova, u konfliktu na Ukrajině může být ten pocit, že Rusové mír nepotřebují, že oni si můžou dovolit klidně válčit do nekonečna, vyvoláván právě proto, aby byla lepší jejich výchozí pozice při vyjednávání.
Zelenského pozice je nesporně složitá. Když se podíváme na průzkumy, tak na Ukrajině roste počet těch, kteří si přejí válku nějak ukončit a to třeba i za cenu ztráty území, byť zároveň pořád je tam většina těch, kteří odmítají, aby Ukrajina se Ukrajina daných území vzdala jednou provždy a řekla: Dobře, tak Donbas je teď Rusko, Krym je teď Rusko. Nálady se tam ale samozřejmě vyvíjí a za další půlrok či rok to může být z tohohle pohledu pro Zelenského ještě horší.
Jaká je pozice Donalda Trumpa, který bude na té schůzce Zelenského s Putinem vystupovat teda zřejmě jako moderátor? Přibližuje ho to k Nobelově ceně za mír, po které on tak silně touží?
„To je velká otázka. Trump po té ceně touží a má trošku pravdu v tom, že Barack Obama (někdejší americký prezident, předchůdce Trumpova prvního mandátu – pozn.red.) ji dostal daleko spíše za rétoriku, vlastně hned na začátku svého mandátu, aniž by stačil cokoliv udělat. Trump minimálně má, čím se prokázat. Třeba když se podíváme na jeho první funkční období, na Abrahámovské dohody, které se týkaly normalizace arabsko-izraelských diplomatických vztahů. Zároveň ale zprostředkovatelé zpravidla Nobelovu cenu nezískávají. Když se podíváme třeba na mírovou dohodu mezi Izraelem a Egyptem (Campdavidské dohody byly podepsány 17. září 1978 ve Washingtonu za amerického prezidenta Jimmyho Cartera – pozn. red.), tak tehdy prezident USA, který ji zprostředkovával, taky nedostal Nobelovu cenu. Když se podíváme na Summit v Camp Davidu na přelomu milénia mezi palestinskou samosprávou a Izraelem, tak americký prezident také za to zprostředkování jednání Nobelovu cenu míru nezískal.
O tom, že po ceně Trump touží, o tom nemusíme diskutovat. Hodně záleží na tom, jak by ten mír mezi Ukrajinou a Ruskem vypadal. Pokud mír bude spíš dojednaná kapitulace Ukrajiny, tak to na žádné ocenění není, ale pokud by se podařilo ten konflikt urovnat za přijatelných podmínek, tak by to určitě byl zápis do historie, který by byl pro Trumpa veskrze pozitivní. Zda natolik, že by si za to zasloužil Nobelovu cenu míru, to nejsem schopen říci – nejsem v žádné komisi, která by to určovala.“
