Propadáky propagandy: Ruští filmaři chrlí patriotické velkofilmy se štědrou podporou. Neúspěch nevadí
Vlastenectví se neprodává, hurá-patriotům se v kinech nedaří. Přesto projektů vzniká dost, státní kasa je totiž štědře dotuje, píše filmová kritička Jekatěrina Barabašová na webu The Insider.
K 80. výročí konce „velké vlastenecké války“ (jak Rusové nazývají tu část druhé světové války, v níž se nepaktovali s Adolfem Hitlerem) přišel do 2106 kin válečný velkofilm V seznamech chybí. Natočen byl podle novely uznávaného spisovatele a válečného veterána Borise Vasiljeva za ohromující miliardu rublů (264 milionů Kč); 400 milionů dodal Fond kino, hlavní státní nástroj na podporu kinematografie. Velkou část rozpočtu spolkla replika slavné Brestské pevnosti.
Čekal se bestseller, film však ani nepokryl náklady: podle portálu Kinopojsk utržil 667 milionů rublů. Kritici z něj zvlášť nadšení nebyli, portál Kritikanstvo vypočítal průměrné hodnocení z 11 recenzí na 63 %; oceňovali hlavně vizuální stránku – kulisy, make-up, bitevní scény.
„Na rozdíl od Vasiljevovy stručné a hutně napsané novely trpí adaptace v režii Sergeje Korotajeva nesouvislým vyprávěním, v němž se postavy chovají v rozporu se základní logikou,“ shrnuje Barabašová. „Co mělo být hrdinským a hluboce lidským příběhem o obraně Brestské pevnosti, se proměnilo ve sbírku okázalých klišé, v níž hlavní hrdina i přes brutální boje zůstává hladce oholený a dokonale upravený.“
V posledních letech se takto nedaří prakticky všem patriotickým filmům. Loňská dětem nepřístupná fantasy Blindáž o návratu v čase do druhé světové války stála 426 milionů rublů (113 mil. Kč), utržila 96 milionů.
Letošní Pošťák o příhodách doručovatele na maloměstě za druhé světové války vybral na vstupenkách jen 7 milionů rublů; rozpočet raději filmaři tají. „Ovšem počet vydaných kopií – téměř 2 000 – naznačuje značnou investici,“ píše kritička Barabašová. Jen o něco lepší tržby měl Volací znak Pasažér o dobrodružství dvou bratrů na Donbase roku 2014 – navzdory státní podpoře ve výši skoro 300 milionů rublů.
„Mnoho státem podporovaných filmů se ani do kin nedostalo. Ale navzdory této neutěšené finanční situaci množství vlasteneckých snímků produkovaných ruským filmovým průmyslem nadále roste,“ shrnuje kritička.
Ještě před Putinem
Historických válečných filmů byla plná sovětská kina, po pádu komunismu a cenzury mělo obecenstvo jiné zájmy. Ale ještě před nástupem Vladimira Putina začala Moskva podporovat patriotickou kulturu s důrazem na tradiční hodnoty. Prvním takovým postsovětským velkofilmem byl Lazebník sibiřský (1998) Nikity Michalkova, který se natáčel i na Barrandově. „Film měl rozpočet kolem 35 milionů dolarů, ale v kinech vydělal pouze 2,6 milionu dolarů. Dodnes si ho mnozí pamatují jako velkolepé a symbolické selhání podporované Kremlem,“ píše Jekatěrina Barabašová. Michalkova komerční ani kritický neúspěch neodradily a pokračoval s dalšími patriotickými díly – s ještě horšími výsledky.
Filmy k aktuální situaci na Ukrajině se začaly objevovat od roku 2014, hlavně ale od zahájení „speciální vojenské operace“, tedy plnohodnotné invaze. „Tituly jako Svědek od Davida Dadunašviliho otevřeně zobrazují Ukrajince jako obdivovatele Adolfa Hitlera – včetně portrétů vůdce schovaných v jejich kabátech a bust nacistického vůdce zdobících jejich ‚ukronacistická‘ doupata,“ uvádí kritička.
Dotace neznámým filmařům
V titulcích mnohých patriotických filmů se dnes dost objevují neznámá jména. „Patriotická kinematografie je sázkou na jistotu – státní dotace tečou prakticky do jakéhokoli projektu, a oproti soukromým investorům snažícím se vydělat peníze tito finančníci chtějí jen politické body – ideálně tak, aby si toho veřejnost nevšimla,“ píše Barabašová.
První kategorií takových oportunistických filmařů jsou tvůrci, kteří si patriotickými tématy chtějí zajistit lepší sledovanost a publicitu. Druzí jsou čistí cynici, jimž jde jen o snadné peníze. „Třetí kategorie ‚vlasteneckých‘ režisérů je nejzáhadnější. Jedná se o známé, úspěšné a často talentované osobnosti, které dosud neprojevovaly žádnou podporu Putinovi ani jeho válce, ale najednou se začaly věnovat velmi problematickým projektům,“ uvádí kritička.
„Vlastenecká témata ve filmu nabízejí bezpečnou cestu pro ty, kteří nejsou spokojeni se svou kariérou – pro tvůrce, kteří touží po uznání i po zlepšení své finanční situace,“ uzavírá.
Dlužno dodat, že ruské filmy obecně teď mají notně oslabenou konkurenci – hollywoodské trháky do země nesmějí kvůli obchodním sankcím. I když se četná kina nestyděla je promítat pirátsky, nezřídka s tichým souhlasem režimu, ne vždy úřady americké snímky tolerují, obzvláště ty, co se dají vyložit jako v rozporu s tradiční ruskou kulturou. Vadí vše kolem otázek sexuality a genderu, včetně „podpory ideologie bezdětnosti“, zákaz tak potkal třeba Sex ve městě, Dům z karet, Hru o trůny nebo Harryho Pottera.
