Když byl v nemocnici, chodila jste za Jirkou neustále. Jaké byly poslední okamžiky jeho života?

„Jirka v té nemocnici byl dlouho, střídavě, pořád... Pamatuju si, že jsem ho prostě musela naučit, že se do nemocnice v podstatě musí těšit. Že to není o tom, že by tam šel na nějaké poslední okamžiky, už nebude moct nic dělat. Ale právě proto, aby mohl ještě něco dělat, tak tam musí. A jeho přátelství s panem doktorem Špačkem bylo úžasné, poslouchal ho na slovo. Když jsem mu řekla, že už nemůže jezdit daleko na vystoupení a nemůže se pořád chovat tak, jako když byl mladší, nechtěl to slyšet, ale naučil se to. Když jsme zjistili, že v té nemocnici bude trávit delší čas, řekli jsme si, že mu musíme najít nějakou práci, která se bude dát dělat tam. Pak byl spokojený.“

Co jste dělali?

„Jirka vymyslel, že seženu mikrofon, budu ho nosit do nemocnice a budeme prostě natáčet cokoliv. Už předtím jsme začali v našem domácím Studiu osm dělat různé věci – natočili jsme čtyři CD. A teď mám ještě rozpracované páté a šesté, které doděláváme. Jen je Jirka už neuvidí. Ještě jsem se nesmířila s tím, že by tady fyzicky nebyl. Takže jsem přišla domů, normálně jsem vzala telefon a na jeho číslo jsem napsala: Ahoj Jiříčku, dneska jsme celé odpoledne byli ve studiu a ty to určitě víš. Recitoval jsi krásně a já ti to zas pustím, až to bude hotové. Nejsem schopná ty věci tak rychle strávit.“

Byla jste dokonce jednou z úplně posledních, kteří Jiřího v sobotu v nemocnici navštívili, odcházela jste krátce před jeho smrtí...

„Já tam chodila skoro každý den. Některý den jsem tam ale nešla nebo se tam děly tak strašně divoké věci, že jsem musela zasahovat a poprosit personál, aby návštěvy trošku umírnil. Někdo vůbec nebyl schopný pochopit, že u postele nemůže stát deset lidí. Bylo mi z toho smutno. Poprosila jsem sestru, aby to tam nějak vyřešili. Došlo tam i k nějakým potyčkám, tak jsem odešla. Nejhorší byla středa, ta byla fakt krizová.“

Co se tam dělo?

„Nejdříve přišel pan Slováček, potom pan Vémola a potom tam byla Kačenka Bláhová se svým přítelem. Postupně, samozřejmě ne úplně všichni najednou. Klidně to řeknu, mně nevadí, když se na mě bude někdo zlobit - Kačce jsem řekla, ať se nezlobí, že Jirka je nemocný, že potřebuje klid. On opravdu spal. A ona se svým přítelem hlavně tedy ten její přítel tam říkal Jirkovi nahlas vtipy. Vůbec to nebylo vhodné.“

Třeba se mu snažil zvednout náladu.

„Ano, ona to říkala, že se mu snaží zvednout náladu, že v agonii nebo v umělém spánku se má na lidi mluvit, aby se probudili, ale to nebyl ten případ. Jirka prostě spal. Víte, on se předtím nemohl vyspat a byl z toho nešťastnej. A teď se opravdu povedlo, že usnul. My, co jsme tam chodili, jsme třeba seděli u postele, drželi ho za ruku. A on nás chytil a jenom dal najevo, že ví, že tam jste. Potom to asi Kačka pochopila. Jirka měl Kačenku velmi rád, takže nechci rozhlašovat něco, co by někoho poškodilo. Jen to vnímám tak, že mladší lidi si myslí, že něco někomu udělá dobře, a ono to může být přesně naopak.“

Video
Video se připravuje ...

Zesnulý Krampol (†87): Dva dny před smrtí poslal Blesku audiovzkaz! Poslední vtip a sbohem! Blesk

Jak to vypadalo v těch dalších dnech?

„V pátek jsem tam nebyla. Volal mi kamarád, řidič tramvaje, kterého si Jirka strašně oblíbil. Ten tam v pátek byl a volal mi, že si hezky popovídali. V sobotu, co jsme tam byli my, tak už spal. Nechtěli jsme ho budit, tak jsme mu napsali lísteček, že ho máme rádi a Mišák, můj syn, má narozeniny a že vlastně bude s námi. Měla jsem takové tušení, že to třeba už může mít krátký konec. Ale to si člověk nechce přiznat.“

Éterem se ta zpráva roznesla v neděli ráno, ale Jirka zemřel v sobotu večer, asi krátce poté, co jste odešla...

„Ano, v sobotu jsme šli od Jirky domů a od sedmi hodin nebo od půl osmé jsme nedělali nic jiného, než se o něm bavili. Měli jsme tam pár věcí, které poslal Michalovi k narozeninám, nějaké sladkosti. Když jsem potom ráno vzala telefon a viděla těch padesát zmeškaných hovorů, bylo mi jasné, co se stalo. Nikomu jsem nevolala ani se nepodívala na internet. Prostě nic, protože to tušení, které jsem měla v sobotu, se potvrdilo. Šla jsem jen za synem a říkám: Myšáku, to je super, že jsme tam za Jirkou byli a že jsme tu oslavu dali na sobotu, protože kdyby v neděli, museli bychom ji zrušit. A každý rok, když budeme slavit Michalovy narozeniny, tam Jirka bude s námi, protože on byl skutečně člen naší rodiny.“

Jirku trápilo srdce, průdušky, plíce, ledviny, hovořilo se o tom, že je zavodněný, špatně chodil. Ale na co tedy zemřel?

„Myslím, že to bylo opotřebování organismu. Nejsem doktor, ale rozhodně to nebylo jedno, druhé nebo třetí, určitě to bylo všechno dohromady. Kašlal opravdu hodně. Slyšela jsem někde, že to byl zápal plic, to staří lidé dostávají, když se nemůžou hýbat. Pochvaloval si, že má asi dva roky nový kardiostimulátor. Srdce už mělo namále a s ledvinama bylo asi něco hodně v nepořádku. Nevím, to jsou prostě jenom moje laické dohady.“

Po jeho smrti nastaly různé dohady o tom, kdo uspořádá pohřeb. Jak jste to vnímala?

„Je to úplně stejné jako za jeho života. Jirka chtěl, ať se něco děje, a to, aby se něco dělo, nemohl zabezpečit jeden člověk. Takže když po mně chtěl, ať dělám desky, písničky, sedím ve studiu, tak jsem s ním nemohla sedět třeba někde v restauraci nebo na Okoři, kam jezdil strašně rád. Pak měl další tým kamarádů a myslím, že ho to strašně bavilo. A ty skupiny lidí, které se perou, koho Jirka měl radši? Každý má svoje vlastní svědomí. Určitě si myslím, že by ho každý měl zpytovat, jak to vlastně myslel. Jirka byl prostě klenot národa, člověk, který patří do zlatého fondu televize. Člověk, o kterém se píše denně v novinách a desetkrát denně je v televizi a lidi bude bavit ještě další roky. Zaslouží si, aby mu vystrojili veřejný pohřeb, který by byl důstojný. Kde by se ukazovaly záběry z jeho herecké práce i z toho humoru a něco, co by v obřadní síni lidi dojalo, mohli se s ním rozloučit a byli by všichni šťastní.“

Spekuluje se i o tom, kde bude pohřbený...

„Uložení je taky složité, protože hrobka Jirkovy rodiny je v Klecanech, na Olšanech, kde má hrobku její rodina, je uložená Hanička. A vlastně by nebylo správný, aby byl na jednom nebo na druhém místě... Nevím, jaký měl přání, on se o tomhle nechtěl nikdy bavit. Ale miloval Okoř. Takže si třeba myslím, že by bylo hezké rozptýlit ho někde na Okoři, a mohl by si pak lítat do Klecan, na Olšany, všude, kam by chtěl.“

Mrzelo by Jirku, že se o to nepostará rodina? Že o ni de facto přišel?

„Jirka byl hrozně rodinný člověk, on si strašně přál mít rodinu. Když ještě byla Hanička na světě, často plakala a říkala: Já bych hrozně chtěla jet s vnoučaty na výlet, ale nemůžu, protože mi je nechtějí půjčit. Bylo to těžké.“

Nebylo to proto, že Hanka nebyla ve stavu, kdy se mohla postarat sama o sebe?

„Ale ty problémy vzešly z toho, jak to v té rodině špatně fungovalo. Hanička byla nejkrásnější člověk na světě. Myslím si, že to byla nejlepší žena, kterou Jirka mohl potkat, věnovala mu svůj život. Vzdala se všeho ve prospěch toho, aby s ním mohla chodit na akce, aby ho mohla doprovázet. On nechtěl, aby pracovala. Tohle udělá jenom někdo, kdo má toho člověka opravdu rád. To, co se stalo, byl důsledek vztahů, které byly opravdu neučesané a nikdo z nich si s tím nevěděl rady. Já sama jsem v životě nepoznala tolik lidí, kteří chtěli jenom peníze a mysleli si, že Krampolovi jsou zlatý důl.“

Myslíte, že důvod, proč se synové o Jirku nezajímali, byly peníze? Nebo syn jeho ženy Hanky?

„To je to samé. Prostě v některých rodinách to tak je, že si lidé myslí, když mají takovéhle příbuzné, že musejí pořád jenom dostávat lásku, ale doplněnou penězi.“

Pokusil se, aspoň co je vám známo, někdo z rodiny v posledních týdnech a měsících Jirku oslovit, zeptat se, jak mu je a jestli něco nepotřebuje?

„Ne!“

Není vám to známo, nebo myslíte, že se to nestalo?

„Nestalo se to. Jirka věci, které pro něj byly smutné, hodil za hlavu. Ale Hanička to neuměla. Byla nešťastná, plakala, že nemůže vidět děti. Právě proto třeba šla a napila se. A to trvalo, neměla to pod kontrolou.“

Měl Jirka nějaké poslední přání?

„Poslední přání, co se týká mě, bylo, abych mu v tom našem Studiu osm udělala pamětní koutek. Do něj chci pověsit naše cédéčka, jeho platinovou desku od Supraphonu za prodej nosičů a obrázek, který mu udělal náš společný kamarád Pavel Kreml. Je na něm Jirka, jak se potkává s Belmondem, protože normálně se spolu nepotkali. Ale nevím, jestli mu to budu moct splnit, protože ten obraz měl v nemocnici a nevím, kdo teď má jeho věci...“

Video
Video se připravuje ...

Zpěvačka Bea Albrecht (65), poslední opora Jiřího Krampola (†87): Nevím, jestli dokážu splnit jeho poslední přání! Petr Macek

Fotogalerie
41 fotografií