Jak se chystáte na životní jubileum?
„Vím, že z pověrčivosti by se to normálně dělat nemělo, protože narozeniny mám až o Vánocích, ale slavit budu už letos na Benátské. Mám festivaly rád, je tam hodně lidí, kteří se chtějí bavit, a o tom to je. Snad vyjde počasí a nebude pršet. Druhá věc je, když je čtyřicet nad nulou, to taky není úplně bezva.“
Už víte, co zahrajete?
„Máme poměrně dost hitů, takže hlavně věci, o kterých víme, že zabírají. Karviná, Rybitví, Jedem do Afriky, Jó já jsem srab a další, aby to mělo gradaci.“
Yo Yo Band vznikl už v roce 1975, ale ten pravý boom jste zažili až v devadesátých letech.
„Rybitví, Karvinou nebo Kladno bychom před revolucí zpívali těžko. To jsme sice napsali před rokem 1989, ale natočili ho až po něm. Před revolucí z těchhle věcí vzniklo jen Jó já jsem srab, když se domů vracím, tam ale neprošel text, musel jsem změnit na Jó, tak jsem zvad, když se domů vracím, což je snad ještě horší. (smích)“
Jak na devadesátky vzpomínáte? Tehdy byl spíš pokles zájmu o kulturu.
„Byly tam asi dva roky, kdy byl pokles. My natočili desku Lehkou chůzí, což je taky jeden z hitů, který teďka nehrajeme, nádherně to totiž zpíval brácha. Deska to byla bezvadná, ale neprodala se, protože Petr Janda, u kterého jsme to vydali, zaváhal, že neudělal kazety. Tehdy totiž byl velký přechod od vinylů. Prodala se až později, když jsme udělali Karvinou, tak to od Jandy znovu koupil Kočandrle a pak už to bylo dobrý. Začalo to růst nahoru a bylo to svobodný, nikdo nám neříkal, co máme točit, ani nezkoumal texty. Nejsvobodnější léta mýho života!“
Devadesátky byly také ve znamení muzikálů, ve kterých jste se přesunul na jeviště, zatímco v začátcích jste dělal v divadle kulisáka.
„Je to fakt, ale já o to nikdy neusiloval. Vlastně to zavinil Janek Ledecký, který přišel v roce 1999, že bude dělat Hamleta. Pustil nám s bráchou demo a nám se to líbilo, tak jsme do toho šli. Pak se dělal Galileo, ale brácha se bohužel zabil. Já tam zůstal a hrál ve všem možným. Divadlo jsem dělal čtrnáct let, měl jsem to rád. Muzikály, hlavně americký, se mi vždycky líbily.“
Od smrti vašeho bratra Vladimíra uplynulo 9. června dvaadvacet let. Jak moc je ta rána pro vás ještě citlivá?
„To se dá těžko popsat. Vždycky si na to vzpomenu a říkám si, co by bylo, kdyby byl starej. Jestli bysme byli rozhádaní dědkové, protože my jsme se dost hádali.“
Richard Tesařík: Stal se z něj učitel! Lucija Veselá, Elmer Carvalho
Kvůli čemu?
„Kvůli hudbě ani ne, ale brácha byl trošku po otci, měl vždycky taková rázná řešení. Něco viděl, a neuvažoval nad tím, jestli je to tak, nebo tak, pro něj bylo všechno hned jasný. Tady chybí stolička a támhle jde nějaký pán, který s tím nemá nic společnýho, ale brácha to okamžitě vyhodnotil jinak. Jako starší brácha jsem ho musel občas vychovávat a usměrňovat. Třeba když jsme se naučili prát, to jsme s bráchou spolu boxovali v sušárně, místo boxerek jsme měli lyžařský rukavice a řekli si, že do obličeje se nesmí. Vydrželo to přesně minutu.“
Táta byl voják, velitel tankové brigády a válečný hrdina.
„A často nebyl doma. Upřímně řečeno, my byly děti s klíčem na krku, ale hodně nás to naučilo. Pohybovat se v životě. Táta byl hrdina Sovětského svazu, měl takovou docela těžkou zlatou hvězdu. Dal nám takovou vojenskou výchovu. Nutil nás mýt se do půli těla studenou vodou. Ono by nám teda stejně nic jinýho nezbylo, protože v té době nám tekla teplá voda akorát ve středu a v sobotu. Že by pro mě byl vzor výchovy mládeže, to nemůžu říct. Zemřel v jednapadesáti letech. Před smrtí, když mu bylo pětačtyřicet, ho z armády poslali do důchodu. Občas holdoval alkoholu a v povznesené náladě měl záchvaty pravdy, což se tehdy nenosilo.“
Zmínil jste bratrovu písničku Lehkou chůzí, proč ji nezpíváte?
„On to zpíval krásně, je to bezvadně zaranžovaný. Nehráli jsme to, ale teď na starý kolena si říkám, jak budu mít tu osmdesátku, že bysme to mohli zařadit, že bych si to zazpíval místo bráchy. Já jinak místo bráchy zpívám, třeba Kladno, ale ta Lehká chůze byla taková jeho...“
Když se mu v pražské Stromovce stala ta nehoda, kdy spadl z kola, divil jste se? Bylo to místo, které znal?
„Určitě. Nevím, co se tam stalo. Brácha jezdil často, znal tyhle trasy. Asi půl roku před tím mi říkal, že jel do kopce do Ďáblic, kde bydlel, a najednou spadnul. Nevěděl proč, najednou byl na zemi. Nevěnoval jsem tomu pozornost. A po jeho smrti šel na operaci srdce Ondřej Hejma, dávali mu bypass nebo chlopeň, protože mu hrozila synkopa. Já do té doby nevěděl, co to je, ale je to náhlá ztráta vědomí. Došlo mi, že když mi říkal, že na tom kole spadl a potom stejně v Stromovce, že mohl mít tu synkopu.“
Vy jste tom pádu spolu ještě mluvili.
„Telefonoval mi, že má zlámanou klíční kost a že mu teče krev z ucha, což je vždycky blbý. Pak mu ten telefon někdo vzal, řekl, že mi brácha ještě zavolá, přijela sanitka, odvezli ho, pak ho dali do umělýho spánku, a trvalo to devět dní. Měl v nich různá zlepšení a zhoršení stavu, a pak došlo k selhání organismu. Neměl helmu a musel to být opravdu nekontrolovatelný pád, musel být mimo. Kdyby spadl z kola normálně, tak jak byl šikovnej, byl by jen odřenej. Tak si říkám, že to byla ta synkopa.“
Neměl jste po jeho smrti chuť kapelu rozpustit?
„Ne, hudba mi dodává energii a chuť do života. Byla by škoda to zabalit.“
