Kláro, na rozhovor jste nás pozvala do Divadla Viola, kterému už půl roku děláte ředitelku. Jak vám to jde?
„Ano, je to nějakého půl roku a už je to lepší. Ze začátku to byl opravdu mazec. Tušila jsem to, ale nečekala jsem, že toho bude tolik a že to bude tak náročné. Respektive ani jsem na to nemyslela dopředu, protože jinak bych do toho asi nešla. Nicméně už je to lepší, trošku se to už usadilo.“
Pozici ředitelky jste si vysoutěžila a abyste vyhrála, musela jste představit vlastní koncept. Jak se vám ho daří naplňovat? Držíte se ho, nebo jste už musela z něčeho slevit?
„Jestli se mi to daří, se teď nedá říct, protože to ukáže až příští sezóna. Nastoupila jsem totiž v momentě, kdy aktuální sezóna už byla celá hotová. Byli oslovení tvůrci a tak. Takže co jsem udělala, bylo, že jsem si od října pořídila nový tým a můžu říct, že s ním jsme po tom půlroce sehraní. Další se spíš týkalo managementu, ekonomiky, nějakých inovací, a vlastně spíš vnitřního provozu divadla. Přešli jsme na jiný prodejní systém, snažíme se teď udělat nové vizuály. Konečně jsme uvedli do chodu webové stránky, byť také nejsou dodělané. Takže jsem se věnovala spíš těmto věcem a ta vize nebo to, co jsem zjevila ve výběrovém řízení, by se mělo začít realizovat od září, respektive něco už v květnu, ale hlavně od září dál.“
Jste před spuštěním do toho takzvaně tvrdého provozu nervózní?
„Vlastně trochu ano. Protože už teď v květnu jsme s Honzou Kučerou udělali takový pilotní pořad, který bychom pak chtěli opakovat v různých variantách. Jde o hudební večer, který bude se živou kapelou a budou se tady střídat různí zpěváci. Teď byl koncipovaný jako večer pro Luboše Sluku, skladatele, kterému je sedmadevadesát let a říkali jsme si, že ten večer třeba i navštíví. Každopádně je to něco, co se tady dlouho nedělalo. Ne, že by se tady nekoncertovalo. Hrálo tu třeba Condurango s Bárou Hrzánovou a bylo tady sedm, osm muzikantů na jevišti. Nicméně tohle vnímám jako pilotní výzvu, jestli to lze i takhle dělat.“
Když jste se stala ředitelkou Divadla Viola, byla jste zároveň i herečkou Divadla Viola a měla tu roli ve třech inscenacích.
„Mám stále.“
A to mě právě zajímá. Dá se to skloubit, případně jak? Popřípadě jestli to nepřehodnotíte od toho září?
„Že bych toho nechala?“
Říkám si, jestli to není příliš náročné.
„Je to náročné. Je to hodně náročné a už teď zjišťuji, že se musím učit i nějakou vlastní psychohygienu a logistiku svého času. Ale zase na druhou stranu, když tady hraji, ten večer sem nechodím jako ředitelka. Pracuji z domova a jdu sem večer už jako herečka. Potřebuji svůj klid, své soukromí. Ne, že bych ten den nezvedala telefony, to ano. Ale jdu sem většinou až večer a jdu rovnou do šatny, kde mám soukromí a můžu se koncentrovat. Tady to musím takhle oddělit. V jiných divadlech je to normálně tak, jak to bylo vždycky. Další věcí je, že pro mě ta představení začínají být dost relaxační. Najednou to mám jen pro sebe. Nikdo po mně nic nechce, můžu se věnovat jenom své roli a tomu představení.“
Zaregistrovala jsem, že kromě toho, že hrajete a jste ředitelkou, jste tu prý byla minimálně jednou k vidění u vstupu, když jste trhala lístky. A bylo to už v době, kdy jste se stala ředitelkou.
„Ano. Jsem taková paní Berousková. Lidi se tomu velmi diví, jenomže ono je to opravdu maličkaté divadlo. My jsme tady na to tři. Když vám řeknu, že to celé děláme ve třech lidech, plus tedy máme pokladní, ale opravdu jsme na to tři, já, produkční – můj zástupce a provozní, takže ono je to potom…Zezačátku jsem chtěla zjistit, jak to funguje, kdo sem chodí, spoustu představení jsem vlastně ještě neviděla. Tak proto jsem tam stála a strávila ten večer tam. Abych zjistila, jednak spektrum diváků, ale i jestli je jim tady dobře, jestli je tady dobře mým kolegům hercům, co jim chybí, co jim schází, co by se mohlo udělat líp a tak. Myslím si, že je důležité to vědět. Je to tady opravdu malinkaté, říkám tomu lodní divadlo, protože hlavně v tom zázemí je strašně málo místa.“
Kolik jste u toho ten večer rozdala podpisů a kolikrát se vyfotila s nevěřícími diváky, kteří přicházeli na představení?
„Občas se stane, že se někdo chce vyfotit. Nicméně mám pocit, že reakce, kterou to v lidech vzbudilo, bylo spíš překvapení, ale vlastně byli rádi, že tady jsem. Od dlouholetých předplatitelů a lidí, kteří sem chodí dvacet let, se ledacos dozvíte. Máte okamžitou reakci a zpětnou vazbu. Myslím, že to je super, nebo aspoň pro mě je to strašně zajímavé.“
Co vám na ředitelování a aktuální pracovní vytížení řekl váš muž Tomáš, který je taky herec? Vzhledem k tomu, že je z oboru, diskutujete spolu práci?
„Nezakázal mi, když jsem šla do výběrového řízení. Takže teď má smůlu, už nemůže nic říct. Ne, on mi je velkou podporou. Naopak mě to překvapilo. Protože já měla vždycky nutkání dělat kromě herectví ještě i jiné různé věci, projekty. Na to se většinou úplně netvářil, v tomhle mě ale naopak velmi podpořil. Když jsem říkala: ´Hele, jestli to vyjde, bude to strašný mazec.´ Odpovídal: ´Vždyť je to tak pade na pade. Uvidíme.´ No, a pak to vyšlo. Teď ale musím říct, že mě opravdu podporuje. A když je mi ouvej, tak si postěžuji. Dokáže mi dát objektivní náhled na to, když jsem rozčílená, plná emocí a vzteku. Třeba.“
Za toho uplynulého půl roku byl nějaký okamžik, kdy jste si řekla: Teď je mi ouvej. Tome, co s tím?
„Ano, bylo jich pár. Bylo. Ta práce totiž nezáleží jenom na vás. Vy chcete něco zrealizovat, ale záleží na spoustě dalších lidí, kteří na to mají různé názory, různý přístup. Takže když to vezmu od toho základního, zvolit si dobrý tým, to, myslím, platí principiálně všude, tak to není lehké. Občas narážíte. Vlastně se to týkalo komunikace s lidmi, a pak komunikace s úřady a ty byrokratické záležitosti. Ale bylo to spíš, když se toho sešlo víc. Pak se musím jít vždycky někam projít, nebo se musím nějak odreagovat.“
Zmínila jste svoji činorodost, a že vás to kromě herectví vždy táhlo k realizování rozličných projektů. Vím o vás, že jakožto hrdá obyvatelka pražské čtvrti Holešovice jste každý rok pořádala ples, a nejen to, k tomu ještě volejbalový turnaj. Máte na to stále kapacitu?
„To nedělám jen já. Je nás asi šest, sedm.“
Vím, ale podílíte se na tom.
„Plesu dělám dramaturgii, respektive oslovuji své kamarády, aby tam přišli zazpívat, zatančit a tak. Není to žádné hogo fogo. Je to opravdu sousedský komunitní ples, a navíc charitativní. Je to strašně fajn záležitost. Dělá to parta lidí. Každý máme svůj úkol a myslím, že po těch osmi letech už to umíme. Tak to není taková zátěž. Zátěž je to vždycky, nevím, čtrnáct dní, měsíc předtím, aby to dobře dopadlo. Jinak je to spíš radost.“
Takže bude i letos?
„Byl. Už byl prvního března.“
Ordinace se loučí s největší hrdinkou seriálu. Andrea Hanáková umírá! TV Nova
A příští rok bude taky? Vyhodnotila jste, že to lze?
„Je tedy pravda, že letos jsem si říkala, jestli na to budu mít ještě sílu. Věřím ale, že ano. A ono to opravdu stojí za to, když se to pak děje. Navíc je to charitativní a letos se vydělalo vlastně docela hodně peněz, které pak jdou na dobré účely. Tak mi to vždycky dává smysl. To se vám pak vrátí.“
A volejbalový turnaj?
„To jsou takové sranda mače.“
Účastníte se i jako hráčka?
"Ne, ne, ne! Stojím tam a říkám, kdo má jít na hřiště. Předávám pak pohár a ceny a pouštím muziku. Je to takové hezké odpoledne.“
Jakým sportem se udržujete?
„Musím cvičit. Jelikož mám problémy se zády, tak musím každý den. Kromě rehabilitace, pilates a plavání, mi dělají moc dobře procházky. A když je pak na to čas, tak chození po horách, nebo po pláži podél moře.“
A máte už naplánovanou letošní letní dovolenou?
„Mám, a dokonce se přiznám, že už ji mám naplánovanou strašně dlouho. Z časů, kdy jsem ještě vůbec ani netušila, že budu ředitelkou. Za měsíc si dávám čtrnáct dní volna, které se mi teď budu ale sakra hodit, abych dobila baterky.“
Svěříte, kam se vydáte a s kým?
„Na Srí Lanku se svou životní kamarádkou, která nežije v Čechách. Po dvaceti letech někam vyrazíme.“
Asi tuším. Je to ta, která žije ve Španělsku, kam jste odjela po studiích, když jste dokončila DAMU?
„Ano, ta.“
Často se v souvislosti se vztahy na dálku zmiňují ty partnerské mezi mužem a ženou, jak se ale udržuje kamarádství na dálku?
„My jsme opravdu kamarádky od dětství. Je to zvláštní, ale dá se to. Zvláštní je, a to se vidíme třeba dvakrát, někdy i jenom jednou ročně, nicméně kdykoliv přijede, je to, jako bychom se viděly včera. Nemůžu říct, že by to někdy skřípalo. A to si někdy nemáme čas ani zavolat. Ale kdyby se něco dělo, nebo když je fakt ouvej, je to ten člověk, který mě vždycky vyslechne, pomůže. Nevím, je to takový opravdu jedinečný člověk v mém životě.“
Cibulková o seriálu Sestřičky: Pikantní scénář? Žádný problém! FTV Prima
Letos v létě vás čekají kulaté narozeniny…
„A budu je slavit na té Srí Lance.“
Takže je to narozeninová cesta?
„Ne, ne. Ale ta kamarádka je stejného věku, jsme od sebe tři dny, tak to je při té příležitosti.“
Máte nějaké přání? Prožíváte to číslo nějak?
„Vůbec. Spíš mě to zaráží, protože opravdu mám občas pocit, že je mi sedmadvacet. Vlastně si říkám, co to je za sumu. Ale ne, vůbec to neprožívám. Jenom to člověk samozřejmě cítí na svých silách a na těle, že už nevydrží to, co vydržel. A že se o sebe musí víc starat a dávat na sebe větší pozor. Když přijdu z večírku, už se z toho nedostávám jeden den ale týden. Tak to je takové znamení, že už to není, co to bývalo.“
Máte prý dům za Prahou, který si renovujete. Je to rekreační sídlo, nebo byste tam chtěli z Holešovic jednoho dne přesídlit a žít tam?
„Rádi bychom tam žili. Zatím tomu říkáme předražená chalupa, protože se nám to trošku táhne, ale chceme tam přesídlit. Jsem tam šťastná a mám tam klid.“
Umíte si představit dojíždějí? Přece jenom z Holešovic to máte všude blízko, skočíte do metra, nebo na tramvaj.
„My vlastně dojíždíme i teď. Už pět let dojíždíme poměrně často. A já jen proto, abych si tam dala kafe pod stromem na zahradě, jsem schopná tam ráno prostě odjet a vrátit se odpoledne zpátky. Jet tam na otočku. A ono to jde. Za půl hodiny tam jste. I děti teď párkrát jely odtamtud do školy. Takže to není tak strašné. Zácpy jsou hrozné, ale…“
Vaše jméno a tvář jsou teď spojené primárně s divadlem, a to nejenom s Violou. K vidění jste v několika divadlech a představeních. Přesto si troufnu říct, že seriál Ordinace v růžové zahradě vám nikdo neodpáře. Lidé si vás neustále spojují s postavou lékařky Andrey Hanákové. Bezpečné vody seriálu jste ovšem opustila. Chybí vám to někdy?
„Ne, ne. Ráda točím, nebo jsem ráda, když do čehokoliv vstoupím, ale tohle už bylo moc. Bylo to moc a už to bylo dlouho. Takže vůbec toho konce nelituji. A je to zvláštní, protože je to už sedm, osm let. Vím, že to pořád vysílají dokola a pořád se to opakuje. Já tedy nemám v televizi, ale od té doby, co jsem odešla, mě už třikrát zabili. Tím, že se to pořád otáčí, mi lidi často říkají: ´Včera jsme viděli, že vás zabili.´ Odpovídám: ´Už zase?´ Vůbec mi to nechybí a je to pro mě uzavřená kapitola.“
Ordinace nebo seriály obecně?
„Ne, to vůbec, to ne. Je ale pravda, že je to asi tak, jak to má být. Protože teď jsem si vždycky někam odskočila, nicméně bylo to v rámci, řekněme, tří natáčecích dnů. A to mi teď úplně stačí. Třeba za rok, za dva budu mluvit jinak, ale teď si takhle odskotačím, vyrelaxuji se a pak se vrátím zase do divadla.“
