Obzvlášť něžné pohlaví bylo naměkko. Jakmile se vedle některé ženy objevil v blízkosti, každá udělala vše pro to, aby získala společný snímek. Bartoška se vždy zastavil, dámu objal okolo pasu nebo ramen a zapózoval. Nikdy neřekl ne.
„Ale kocourku, už zase, tak honem,“ odpovídal mi roky na prosbu o společnou fotku Jiří. A že jich bylo. Proč kocourku? Zřejmě to souviselo z jeho rolí ve filmu Příběhy neobyčejného šílenství, kde svou filmovou manželku Zuzanu Bydžovskou oslovoval kocourku. Asi, nikdy jsem se na to nezeptala a vždy jsem se tetelila radostí, že mě tak oslovuje. Několikrát jsem se náhodně ocitla na soukromém večírku, kde se objevil, a byl to koncert jeho gentlemanství, sarkasmu a vtipu. Jak mi krátce po jeho skonu napsal Libor Bouček: „Umřel CHLAP - brzo. Než se chlapem někdo naučil bejt.“
Ano, je to tak, byl to chlap, frajer, herec, prezident, moderátor, ale hlavně muž milující svou ženu Andreu, táta a dědeček. Když se loni na červeném koberci party Unicredit objevil ruku v ruce se svou jedinou vnučkou Aničkou (3), už nikdo nemusel chodit. Jak se říká, zabil. Rozkošná rošťanda držícího Barťáka za ruku je už navždy nekorunovanou princezničkou červeného koberce.
Novináři jsou na filmovém festivalu vítaní, ale je jedno místo, kam mají zákaz vstupu. Je to legendární Bechers's bar v Grandhotelu Pupp, kam se dostanou jenom držitelé akreditace s označením BB. Což jsou hlavní hvězdy festivalu, vyšší management největších sponzorů, prostě lidé z kategorie VIP. Pak ještě můžete mít jednorázový vstup od někoho z vyvolených.
Čehož se i mně nejednou dostalo, ale ne vždy se to setkalo s kladným ohlasem. Před lety mě do Becher's protáhla jedna herečka, které u vstupu uvěřili, že jsem její sestra. Ne, nebyla to Zuzana Bydžovská a málem jí to vystavilo stopku na festival. Jen jsme si s nejmenovanou dámou chtěly zatancovat, jí ale jaksi nešlo vysvětlit, že tam jako novinářka nesmím. Řekla jen pojď, to nebude problém. Byl. Jí se od Bartošky dostalo ostrého vyčinění - ta p**a sem přitáhla Reinischovou, mně domluvy tehdejšího ředitele festivalu a posléze doprovodu ochranky z útrob baru ven. Už nikdy jsem se tam neodvážila, i když jsem jednodenní pozvánku několikrát otáčela v ruce (smích).
Jiří Bartoška exkluzivně o festivalu: První slova po propuštění z nemocnice! Markéta Reinischová
Vzpomínek na Jiřího Bartošku je spousta, potkala jsem ho v plné síle, na place, na prknech, co znamenají svět, paradoxně jeho poslední rolí v divadle byla v Kalichu ve hře Moje hra, kde je po celé představení v rakvi, holohlavého, když bojoval s první rakovinou a hrdě vešel na Českého lva, pak opět v plné síle a poslední měsíce zesláblého, ale vždy se svým typickým úsměvem a slovy: No tak, děti, pojďte... Mediální zájem a obzvlášť bulvární nikdy nevyhledával, přesto jsme byly jeho děti. Barťáku, dík...
Se slzami v očích se dívám na hrnek z festivalového merche, který si nikdy nekupuji, ale loni jsem z nepochopitelného důvodu měla tu potřebu si jeden koupit. Je z roku 2000, kdy se konal 35. ročník, je modrý a stojí na něm rukou Bartošky napsáno: Díky, Barťák.
