Vypadalo to jako přeřek, když jste v roce 2012 dělal reportáž o uzavřených stanicích metra, na které se lidi, kteří by chtěli vy*ukat nebo vyšupat holky, nedostanou. Vstup jste dokončil, aniž byste na sobě dal cokoliv znát. Jak to bylo s tímto výstupem?
„To byl záměr. Chtěl jsem jet na Velikonoce domů a místo toho jsem musel odvysílat živý vstup o zavřených stanicích metra. Ptal jsem se: Proboha, koho to bude zajímat? Editor mi odpověděl: Udělej to tak, aby to lidi zajímalo. Už tehdy mě bavil infotainment, tedy spojení informace a zábavy v jedno, tak jsem si řekl, že se na tom vyřádím. A protože vím, že slovo vyšukat ve starém slangu znamená vyhledat, přišlo mi vtipné nudné téma okořenit archaismem.“
Jaká byla reakce zaměstnavatelů?
„Jitka Obzinová, tenkrát moje šéfredaktorka, mi poděkovala za největší virální reklamu, kterou kdy kdo pro Primu za posledních 10 let udělal.“
Tehdy jste chtěl jet za příbuznými. Vy jste ještě neuvažoval o založení vlastní rodiny?
„Razím heslo, že pokud chce člověk něco dělat pořádně, musí se obětovat. Mě práce pohltila a složil jsem jí oběť největší – sám sebe. Jsem Vodnář, takže musím někde plavat, musím být volný, a ne svázaný. Založení rodiny je pro mě velký závazek, který by mě odváděl od mého povolání.“
13. února jste měl čtyřicet sedm let. Slavil jste?
„Narozeniny moc neslavím, protože to je jenom číslo. Doma jsme si dali skleničku a pozval jsem pár známých, ale bylo to ve velmi úzkém kruhu.“
Je nějaká výhoda mít narozeniny den před Valentýnem?
„Tyhle americké svátky neuznávám. Takže s tím žádný problém nemám, a ani s třináctkou. Vnímám ji jako svoje šťastné číslo.“
Šťastnou volbou byl také recept na kuřecí kůžičky, který zná díky vám každý. Připomínají vám to lidé ještě dnes?
„Není dne, kdybych neslyšel slovo kuřecí kůžičky, ale jsem s tím v pohodě.“
Nedávno jste byl v Dubaji, nabídl vám je někdo i tam?
„Je pravda, že můj bratranec, který tam byl dva roky nazpátek, mi poslal fotku, na které byly kuřecí kůžičky na tácku s octovou omáčkou, a napsal mi: Tady v Dubaji to mají jako delikatesu a doma se ti za to smějí.“
Jak snášíte kritiku?
„Konstruktivní kritiku, která mi může pomoci v mé práci, přijímám, ale setkával jsem se i s tou urážlivou. Dříve mi nebylo milé, když jsem při odchodu z práce slýchal posměšky nebo nadávky, ale to už se změnilo. Vyhodnotil jsem si, že jestli se mnou lidé mají nějaký problém, je to asi jejich problém, nepochopení mojí práce. Ještě před lety jsem měl tendence se obhajovat, když jsem zaslechl nějaké pokřikování. Pustil jsem se s těmi lidmi do řeči a v drtivé většině to končilo kamarádským rozloučením.“
U diváků jste oblíbený. Píšou vám dopisy?
„Ano, jsou to veskrze pozitivní ohlasy. Přišel mi například e-mail z Německa, nějaká tamní rodina mi psala, že mě sledují, že se jim strašně líbím, že jsem šikovný. A chtěli poradit, jak vyčistit nějakou umělou hmotu.“
Považují vás za odborníka. Jak vás oslovují lidé na ulici?
„Velmi familiérně. Hodně na mě volají děti, které mi rovnou tykají. A u starších lidí mám často pocit, že mě berou za svého televizního synka nebo vnuka. Jedna devadesátiletá babička mě oslovila: Ládičku Hruškovic, pojď sem, já si na tebe chci sáhnout. Díky Vychytávkám cílíme na střední až starší věkovou skupinu. Ale paradoxem pro mě je, že mě znají děti.“
Vedete nějakou skupinu dětí?
„Byl jsem skautský vedoucí asi do 20 let, než jsem šel na vysokou, vystudoval jsem pedagogiku pro základní školy, obory biologie a chemie na Univerzitě Hradec Králové. Následně jsem v letech 2002–2004 pracoval jako učitel na škole v Městci Králové.“
Nyní jste reportérem a moderátorem pořadu Vychytávky Ládi Hrušky, který na jaře zahájil už 11. řadu. Na začátku tohoto pořadu jste si prý všichni mysleli, že to budete natáčet jenom jeden rok…
„To je pravda. Jedenáctá sezona je z hlediska životnosti televizního pořadu překvapivá. V této branži si člověk není jistý nikdy ničím a jsem rád, že pořad běží a těší se velké divácké spokojenosti a sledovanosti. Vždycky, když podepíšu smlouvu na další rok, zaťukám to a poděkuju svému malému týmu.“
Někteří ze štábu prý někdy odmítají i lépe placenou práci, aby mohli točit s vámi. Čím to podle vás je?
„Razím heslo, že v práci se člověk musí cítit dobře. Baví mě to a chci, aby to těšilo všechny lidi ve štábu. Možná proto chtějí točit se mnou, v pohodovém prostředí, a ne se stresovat za větší peníze jinde.“
Můžete vybrat nejbizarnější vychytávku z poslední doby?
„Vychytávky, které natáčíme s kutily, žádný bizar nejsou. Nebo možná někomu se mohou zdát, ale mně určitě ne, protože za každou z nich je nesmírná práce. Nicméně se snažím vystupovat humorně a přiznám se, že si vybírám bizarní recepty, které budu prezentovat, protože si myslím, že diváci by se měli i pousmát.“
Například?
„Naposled jsme natáčeli třeba toastové kremrole naslano. Všichni žasli nad tím, jak dobře to vypadá. Je to válečkem na těsto rozválený toastový chleba naplněný obdélníčkem sýra, obalený anglickou slaninou a upečený v troubě. A je to výborné. Nepublikoval bych nic, co by mi nechutnalo.“
Celých 11 let si schováváte trvanlivé dárky, které vám diváci pošlou. Co nejzajímavějšího jste dostal?
„Všech dárků od fanoušků si hodně cením, protože jsou věnované od srdce. Logicky se mi však všechny nevejdou do mého malého bytu v Praze, takže je dělím mezi dům v Městci Králové a minibyt v Praze. Občas si připadám jako Štěpánek ze série o Básnících, protože od jedné paní dostanu bábovku, od druhé domácí vajíčka. Za poslední dobu si nejvíce považuju vykované koruny pro krále kutilů od uměleckého kováře Davida Sekuly při křtu mé poslední knížky Bible Vychytávek do každé domácnosti.“
To je vaše novinka. Proč bible?
„Původně to měla být Bichle, ale loni v létě jsem odjel psát do ticha kolínského kláštera, proto Bible. Jsem notorický prokrastinátor a duší lenoch, takže když mě tlačí termíny a nedej bože, když už hoří, paradoxně ze sebe vydám nejlepší výkony. Napadlo mě proto odjet tvořit do ticha kláštera. Četl jsem, že manažeři nebo spisovatelé, když jsou vyhořelí, anebo naopak, když chtějí dokončit nějaké dílo, odjíždějí pracovat a přemýšlet do kláštera. Naštěstí pro mě měli volnou světnici. Zažil jsem tam ne úplně typický klášterní život. Přijel jsem v době, kdy tam probíhalo tzv. táboření. V jejich slangu to znamená, že za představiteli kláštera mohou přijet na návštěvu jejich známí, kteří ani nemusejí mít nějaké vyznání. Potěšilo mě, když jsem zjistil, že tam ve stejnou dobu píše knížku i katolický kněz Tomáš Halík.“
Jak jste tam trávil den?
„Ráno jsme se potkali na snídani, pak jsem se šel zamknout a psát. Během dne jsem si dával kávové přestávky, rozjímal jsem v krásné zahradě a společně jsme večeřeli. Pomáhal jsem i v kuchyni.“
Co jste vařil?
„Většinou se tam vařila jednoduchá jídla. První večeři jsme měli knedlíky s vajíčkem a snídalo se velmi střídmě, převážně sýr. Všichni se mě ptali, kdy se zúčastním meditace. První den jsem zaspal. Druhý den jsem se styděl a třetí den jsem se v kuchyni zeptal, jak meditace probíhá, abych neudělal nějaké faux pas. Řekli, že to je jednoduché, začne meditace, každý zavře oči, rozjímá a pak to skončí. Šel jsem tedy do místnosti, kde bylo více lidí, zavřel jsem oči, rozjímal… a usnul. Když jsem se probral, už jsme tam zůstali jenom já a Tomáš Halík, který měl zavřené oči. Potichu jsem vstal, odešel do kuchyně a přiznal jsem se, že jsem při meditaci spal. Oni mě uklidnili, že to je nejvyšší stupeň.“
Jinak se vám tam spalo dobře?
„Měl jsem místnůstku s postelí, stolečkem, s okýnkem. Ticho kláštera udělalo své a spal jsem jako dudek. Pokud se cítíte vyčerpaní a chcete dobít energii, podobný pobyt vřele doporučuji.“
Jak dlouho jste v klášteře zůstal?
„Byl jsem tam týden, dokončil jsem knížku, a jak jsem byl plný dojmů a zážitků, začal jsem psát další knihu s názvem »Jak jsem skončil v klášteře«. Pokoušel jsem se nad ni sednout i mimo prostory duchovní stavby, ale zjistil jsem, že to nejde. Člověk musí tvořit přímo na místě, takže se tam do nějakého přísnějšího režimu brzy vrátím. Zážitky z toho prostředí jsou humorné a přišla by mi škoda nedat je na papír. Třeba zbořím i nějaké předsudky o kněžském životě.“
Když nemáte k dispozici klášter, chodíte do sauny, kde máte ty nejlepší nápady. Jak na vás reagují lidé ve veřejné sauně?
„Chodím do malé infrasauny. Miluju teplo a začal jsem tam chodit loni, když byla dlouhá zima. V sauně se schází zvláštní komunita lidí, kteří se znají, a překvapilo mě, že se tam nemusím stydět. Občas mě někdo pozná, prohodíme pár slov, ne jsem ale typ, který si v sauně povídá. Rád rozjímám. Když píšu knížku, jdu do sauny a přemýšlím o ní. Tam přicházejí nejlepší nápady. Většinou je pak večer hodím na papír.“
Je pravda, že jste nikdy nedočetl žádnou knížku?
„Nesnášel jsem povinnou školní četbu, četl jsem literaturu faktů a skripta. Když jsem psal kuchařky, tak jsem si řekl, že bych se mohl pustit i do beletrie, tak jsem si to vyzkoušel nejdříve na dětech. Napsal jsem tři díly Průšvihů drzého záškoláka. Zjistil jsem, že mě baví více psát. Těší mě vkládat myšlenky na papír, tvořit příběh a už se mi ani moc nechce to pak po sobě číst. Nejlepší je zachycení prvotní myšlenky. Přitom jsem měl čtyřku z maturitní písemky v češtině.“
Navíc jste autor nejprodávanější české knihy Vaříme s Láďou Hruškou, v roce 2014 se jí prodalo 400 tisíc kusů. Máte představu, proč to mělo takový úspěch?
„Vždycky mi říkali, abych byl hlavně sám sebou. Nijak se neměním. Lidem se možná líbí ta lidová tvořivost. A práce, kterou dělám, mě musí bavit a naplňovat, a pokud mě naplňuje, pak to baví i diváky a čtenáře. Za úspěchem knihy nestojím jenom já, ale televize (tehdy byl na Nově, pozn. red.), a hlavně marketing.“
Vy jste nestudoval žurnalistiku, ale byl jste úspěšný novinář, nejste kuchař, ale máte nejprodávanější kuchařky, nejste herec, ale hrajete v divadle. Co ještě nejste a jde vám to?
„Tanečník. Tancoval jsem v projektu Roztančené divadlo, s kolegy, moderátory Lucií Borhyovou, Světlanou Witowskou a Jakubem Železným. A nakonec jsem si jako netanečník odnesl cenu sympatie a s tanečnicí Eliškou jsme byli zvoleni nejsympatičtějším párem. Takže jsem i tanečník.“
Velikonoční barvení vajíček bez chemie? Tohle radí Láďa Hruška! Prima TV
Inscenace Krasavci
Ladislav Hruška (47) pravidelně účinkuje jako herec v inscenaci Krasavci, se kterou jezdí po divadlech v ČR. Jak se k tomu dostal?
„Volal mi producent, že jim odchází Milan Peroutka a je napadlo, že bych ho mohl nahradit. Tak jsem jim řekl, že neumím zpívat jako Milan Peroutka, nejsem hezký jako on ani nemám takový talent. A oni mi řekli, že bych se tam hodil,“ směje se moderátor.
Po dvou týdnech zkoušek pochopil, že divadlo je řehole, tak chtěl odejít. Kolegové z herecké branže ho však přesvědčili, aby zůstal a udělal dobře. Jak říká, hned když vyjde na jeviště v roli puberťáka, publikum vybuchuje smíchy, aniž by cokoliv řekl.
