Ukrajinský reportér inkognito na okupovaném Krymu: Dvakrát jen těsně unikl agentům FSB
Když Rusko v březnu 2014 nelegálně anektovalo Krym, tzv. administrativní hranice zůstala do jisté míry průchozí. Rusové se snažili hlídat, kdo ji z Ukrajiny překračuje. Trvalo jim však odhalit Arťoma Lysaka, reportéra Rádia Svobodná Evropa, který jezdil na poloostrov rozkrývat, co všechno tam okupanti páchají. Proč ho pustili, když se jim konečně povedlo ho odhalit?
Lysak pořídil z Krymu řadu exkluzivních reportáží pro Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda (RFE/RL), respektive jeho oddíl Krym realii. Mj. natáčel o pronásledování krymských Tatarů, tlaku na ukrajinskou pravoslavnou církev, stavbě Kerčského mostu a dálnice Tavrida či o krymských plážích, které si uzmuli pro sebe ruští oligarchové, ministerstvo obrany a tajná služba FSB.
Na Krym jezdil Lysak pod svým pravým jménem, na RFE/RL své materiály podepisoval pseudonymem Nazar Sytnyk. Dával si záležet, aby v případě zadržení nevyšla najevo jeho spojitost s redakcí média známého zaměřením na lidská práva či vládu zákona v nedemokratických zemích.
Na okupovaném poloostrově Lysak předstíral, že je blogger a marketingový copywriter pracující pro reklamní agenturu, který miluje Krym a rád po něm cestuje, když zrovna může pracovat na dálku. Založil si falešný kanál na YouTube a nahrál na něj několik různých videí – některá prostě stáhl z internetu, jiná byla jeho vlastní, mj. o přírodě a krásách Krymu. „Dokonce jsem se snažil kanál trochu propagovat, abych získal nějaká zhlédnutí,“ dodal.
„Vyčistil jsem si sociální sítě – odstranil jsem všechny fotky z protestů Euromajdanu, cokoli s ukrajinskými vlajkami nebo ukrajinskými vojáky. Smazal jsem všechny chaty. Vymazal jsem i telefonní čísla nebo jsem například kontakty editorů uložil pod úplně jinými jmény. Kdyby mi někdo procházel telefonní seznam, telefon by byl samozřejmě úplně vyčištěný,“ vylíčil v rozhovoru s kolegou Dmytrem Jevčynem.
Lysakova rodina, blízcí přátelé, a dokonce ani většina z jeho kolegů nevěděli, co skutečně dělá. I máma si myslela, že jel na služební cestu úplně jinam: „Jsem v Polsku, tady se špatně volá,“ vysvětloval jí, proč si jen tak nemůžou promluvit. Ostatním říkal, že si dává tvůrčí pauzu. „Bylo to psychicky náročné... Především se nemůžete s nikým podělit o to, co vlastně děláte.“
Snažil se fungovat co možná nejopatrněji. Nikdy nezůstával v jednom městě přes tři dny, pořád byl v pohybu, sbalený ve velkém batohu. Kdykoli se začal cítit, že ho někdo sleduje, nastoupil do autobusu a vyrazil jinam.
Sám si není jistý, zda byl paranoidní… „Třeba někoho vidíte v autobuse a později večer zahlédnete stejnou osobu na nábřeží v jiném městě. A začnete přemýšlet: Zdá se mi to? Je to náhoda? Nebo mě někdo skutečně sleduje?"
Přes veškerou opatrnost ho dvakrát proklepla ruská tajná služba. Jednou se měl sejít s místním aktivistou, který prý chtěl předat důležitou informaci. Nepřišel však on. „Stojím tam a hned je vidím – dva typičtí chlapi z FSB. Hned mi to bylo jasné. ‚Dobrý večer, FSB. Kdo jste? Co tu děláte?‘ povídají. Ukazuji jim svůj ukrajinský pas. ‚Prosím, sedněte si do našeho auta.‘ Odpovídám: ‚Projdu se s vámi, ale do auta nenasednu.‘“
Výslech FSB
Na to přistoupili – a vyrazili, kousek před ním. Mohl tak v kapse našmátrat telefon, pokradmu koukat na displej a napsat zprávu do redakce: „Zadrželi mě. Nepište mi.“ A hned zase konverzaci smazal.
Na služebně Arťomovi bylo jasné, že ho vyslýchají příslušníci z Ruska, ne místní – vzhledem k přízvuku i naprosté neznalosti krymského místopisu. Vyslýchali ho postupně tři, k ničemu se nedobrali – než ho načapali při nesrovnalosti. Odpověděl jim, že nemá sestru, jenže na mobil, který mu zabavili, mezitím přišla zpráva. „Někdo, kdo tvrdí, že je vaše sestra,“ sdělili mu. To se ho snažili nenápadně kontaktovat z redakce… A tak radši šel s pravdou ven: „Chlapi, taky jako externista natáčím pro Rádio Svobodná Evropa. Cestuju tu a tak.“
Líní agenti
Prohledali jeho pronajatý byt, zabavili počítač a další vybavení, ale nic nelegálního nenašli. A měl ohromnou kliku v načasování, 23. února byl ruský státní svátek, Den obránců vlasti. „Zaslechl jsem je z chodby, jak si stěžují, že jsem jim zkazil plány na saunu – s prostitutkami a tak dále,“ vzpomíná Lysak. Tak zavolali nadřízenému. „Šéf se objeví a neví, co dělat. Nikdo z nich to neví. Všichni byli přespolní, kozácké typy, a došlo jim, že to bude znamenat hromadu hlášení a práce navíc.“
Zřejmě aby si nezkazili volno, navrhli příslušníci Lysakovi, ať natočí video s doznáním, že si na Krym přijel jen vydělat snadné peníze. Souhlasil, natočil ho, načež ho propustili. V pět hodin ráno už nastoupil do autobusu a úspěšně překročil administrativní hranici z Ruskem okupovaného Krymu zpět na pevninskou Ukrajinu.
Tehdy si řekl, že už štěstí pokoušet nebude, půl roku pracoval v kyjevské redakci RFE/RL – až si usmyslel, že na něj třeba zapomněli nebo nezaevidovali jeho výslech. A zase si na Krym začal troufat. Po roce dalších cest ho FSB předvolala znovu – zavolali mu na číslo telefonu, který si koupil ve stánku. Bylo mu zřejmé, že si přece jen dali nějakou práci s jeho sledováním. Na služebnu se dostavil, FSB mu už vyhrožovala soudem, s obviněním z nelegální žurnalistické práce. Problém bylo už to, že na hraničních přechodech uváděl, že na Krym jezdí ze soukromých důvodů, nikoli pracovních.
Advokát mu radil, že má šanci tak 50:50, že ho nechají odejít zase na Ukrajinu. Rozhodl se risknout odchod, než aby podstoupil ruský soud. Na hranici mu ještě naznačili, že o něm vědí. „Nakonec mě pustili. A to bylo naposledy, co jsem byl na Krymu,“ uzavírá interview. „Když překročíte administrativní hranici, když vás nechají jít, je to neuvěřitelný pocit, záplava úlevy.“
Dohromady byl za čtyři roky (2016 – 2020) na okupovaném Krymu víc než třicetkrát. Roku 2020 beztak úřady omezily překračování hranice kvůli pandemii covidu-19 a v únoru 2022 vypukla plnohodnotná válka.
Ani v té Lysak nepolevil svůj reportérský zápal. Roku 2023 si vysloužil mezinárodní televizní cenu Emmy jako součást týmu britské Sky News za zpravodajství z bitev o Buču a Irpiň u Kyjeva.
