Expert na válečné zločiny na Ukrajině: Ruské „Heydrichy“ dostihnou atentáty, i když k soudu nepřijdou

Jaká je vaše role ve vyšetřování válečných zločinů?

Vyšetřování provádí policie, respektive spíše Bezpečnostní služba Ukrajiny (SBU), ta má podle zákona na starosti válečné zločiny. My dokumentujeme a figurujeme jako takový kvalifikovaný svědek.

Jak se to daří?

Čím dál víc se daří identifikovat ty ruské velitele, kteří byli odpovědní za válečné zločiny - na osvobozených územích byla spousta materiálu. Konkrétní velitelé byli identifikováni jako pachatelé těch konkrétních válečných zločinů, jsou na ně vyšetřovací spisy, byla jim odeslána podezření a pozvání k výslechu.

Když se nějaký takový zločin vyšetří, k čemu to reálně je?

Pochopitelně se pachatelé nedostaví k výslechu, protože jsou na území Ruska nebo někde jinde, takže vždy budete pracovat bez nich. Přitom jsou známé jejich adresy, takže jim je odesláno předvolání k výslechu, oni samozřejmě nepřijdou. Takže se čeká, až k nim bude přístup - nebo se nečeká a vojenská rozvědka je likviduje bokem, atentáty.

Atentáty?

Na akcích předvádíme střepinu rakety Iskander, která v Hroze 5. října 2023 zabila 59 lidí. Velitel, kapitán Konstantin Nagajko, asi před čtrnácti dny zemřel v důsledku výbuchu. Podobně bylo v Rusku zlikvidováno víc velitelů, část takových útoků lze přičítat SBU nebo vojenské zpravodajské službě HUR, funguje tam spolupráce. Taky asi před dvěma týdny byl zlikvidován Armen Sarkisjan, což byla kriminální autorita z Horlivky z Doněcké oblasti. Tam je to otázka, mohlo jít také o boj různých skupin, možná ho sejmuli Čečenci. Ale také to byl člověk zapojený do páchání válečných zločinů - organizace soukromých armád v Moskvě.

A ukrajinské tajné služby pak otevřeně řeknou, že takového člověka zlikvidovaly jako trest za páchání válečných zločinů?

K tomu poslednímu se nikdo přímo nepřihlásil, je to jedna z možných interpretací.

Jsou takové likvidace přijatelné z hlediska právního státu?

Samozřejmě je to mimosoudní. Ale my jsme si také zvykli na atentát na Heydricha a nikdo to nepovažuje za terorismus. Stejně se teď likvidují ruští Heydrichové. Má to několik důvodů. Jednak zaplatí za ty zločiny, které spáchali. Měl by být samozřejmě soud, ale jsme ve válce - a Ukrajinci potřebují, aby se další báli takové zločiny páchat. Strach mezi některými veliteli určitě musí panovat. Když vidí, že tenhleten odpálil raketu na Hrozu, zabil 59 lidí a teď už je mrtvý, tak potom zvažují, zda se do něčeho takového pouštět.

Vidíte, že by vyšetřování válečných zločinů či vaše dokumentace někoho u nás nebo ve světě přesvědčily?

Z ukrajinské strany by to samozřejmě mělo být co nejvíc využito propagandisticky. S jedním člověkem jsme teď jeli na takový zvláštní projekt, který vezl lidi věřící, že válka není, že za ni Rusko nemůže… Když on viděl ty masové hroby, ty zraněné vojáky, tak myslím, že to s ním nějak hnulo. Ne, že by ho to hned přesvědčilo. A jiné takové případy znám z doslechu. Ale pokud jde o veřejnost, tam myslím, že víc působí, když přeživší sdílí svou zkušenost z první ruky. Takto si lidé víc uvědomí, co se vlastně stalo.

Takto například pomáháte Tetjaně Pryvalichině, která s dcerou zvládla utéct z Izjumu do Čech - ale její maminku a padesátku sousedů tam zabila ruská bomba, jež zdemolovala půlku paneláku. Jak to zvládáte osobně?

Táňu už znám déle, už ji zvládám podporovat. Ten její příběh, její maminky, znám do detailu. Pro mě to je samozřejmě mnohem jednodušší než pro ni. Ale viděl jsem všechny ty výstavy, mluvil jsem s těmi svědky, pomáhal jsem u dlouhých výslechů, byl jsem u těch hrobů, vytahoval jsem z nich mrtvé - takže vím, jak to vypadalo.  

Ale teď mám zase čerstvou zkušenost, ze které se dostávám doteď. Na konferenci v Norimberku jsem mluvil, dělal rozhovor s paní Ludmilou Husejnovou. Bylo to v té samé místnosti, kde soudili nacistické válečné zločince - v norimberském tribunálu, místnost 600. Paní Husejnová mi popisovala tři roky a 13 dní ve vězení v okupovaném Doněcku, věznice SIZO-5, to je přímo v centru. Já v podstatě chodil okolo, v době, kdy ona byla ve vězení, jsem tam byl jako příslušník monitorovací mise OBSE. Vědět jsem o ní nemohl, vězení jsme nenavštěvovali. Ale lidsky si teď hrozně uvědomuji, jak ona trpěla tam, kde já jsem zrovna žil spokojený život. Líčila nejenom mučení a strašné věci, co se jí tam děly. Také popisovala strašné hygienické podmínky. V tom Norimberku si teď všimla, v jakých podmínkách žili ti náckové. Měli tam čistý záchod, všechno. „My jsme v oddělení žen záchod vůbec neměly, byla díra v zemi a v té jsme se i myly, praly, všechno na jednom místě," řekla mi.

Ona byla politická vězenkyně?

Ano, ale spoluvězeňkyně ne. Jedna byla ženská, co zavraždila dvě svá batolata. Ženská, co hodila do pračky svého mladšího bratra. Ženská, která sežrala svého bývalého milence - udělala si z něj šašlik. Kanibalka. A vezměte si, že s takovými lidmi usínáte v jedné cele, s kanibalskou vražedkyní, v prostoru, kde nemáte absolutně žádné soukromí. Byly tam dvě politické, v té nejhorší cele s těmito šílenci. Musely ležet na jedné pryčně dvě, třeba s narkomankou s otevřenými ránami, byly tam nemoci jako syfilis, tuberkulóza… To jsou věci, které se mě samozřejmě dotýkají.

Petr Pojman a kolegové z českého spolku Team 4 Ukraine, jehož je spoluzakladatelem, byli mezi prvními pozorovateli válečných zločinů na Ukrajině - v září 2022 dorazili na území, z nichž ukrajinská armáda dokázala okupanty vyhnat. Už před propuknutím plnohodnotné Putinovy invaze před třemi lety Pojman působil v rámci pozorovatelské mise OBSE na Donbase.