Vendulo, potkali jsme vás jako jednu z kmoter nového cvičebního programu Hanky Kynychové. Podle čeho si vás Hanka vybrala?
„Protože evidentně ví, že každý den cvičím. Ne, vážně, protože ví, že bych cvičit měla. Nicméně já když cvičím, nebo když jsem cvičila, musím vždycky někam docházet. Nejsem typ, který to bude dělat sám doma. To znamená, že třeba kdybych měla home office a pracovala jako v kanceláři, tak nic neudělám. To radši budu třeba vytírat prach. Tak to je. Já musím mít motivaci v tom druhém člověku, aby mě k tomu vedl. Nejsem zkrátka úplně sportovní typ.“
Kterou svou tělesnou partii máte na sobě nejradši, dá se říct?
„Nejradši? O tom jsem asi nikdy neuvažovala.“
Tak jinak. Je nějaká, na kterou jste pyšná a když jdete někam do společnosti, ráda ji podpoříte zvoleným outfitem a ukážete?
„Ono už se taky v určitém věku neukazuje nic. Teď jste mě úplně zaskočila. Vždycky se mi všichni smáli, že jsem říkala, že mám hezké nohy. Že mám úzké kotníky. Tak jsem asi vystavovala nohy.“
Během křtu jste byla jednou z těch, které se přiklonily k tvrzení, že pilates a jóga jsou trochu nuda s tím, že potřebujete dynamičtější pohyb. A svěřila jste, že jste dělala CrossFit.
„Ano, začala jsem dělat CrossFit a musela jsem se naučit vzpírat kromě jiného. To byly hodiny a hodiny. Vůbec mi to nešlo. Jelikož jsem od odmalička necvičila, nemám založené pohybové dráhy. Takže mi to všechno dalo strašnou námahu. Je to totiž o tom, že když začnete pak znovu cvičit a znovu se hýbete, tělo se rychleji vzpamatuje. Nejsem ale typ, že bych třeba dělala step aerobik nebo podobná rychlá cvičení. Já se totiž zadýchávám.
Přivedl vás ke CrossFitu manžel?
„Jasně, a dělá ho dodneška. Ten dělá CrossFit pořád.“
Velmi mě pobavila historka, když jste vyprávěla dozvuky jednoho z tréninků potom, co jste si lehla do postele. Mohla byste ji zopakovat?
„Ano, jasně. Myslela jsem si, že mi vybouchnou kolena. Chtěla jsem se zvednout, ale jen jsem ležela v té posteli a říkala si, že to není možné, z čeho mě ta kolena tak bolí. A to, co vám teď vyprávím, je tak dvanáct, třináct let. Takže mi bylo čtyřicet. Není to samozřejmě vždycky jenom o tom věku. Byť tedy člověk jistě musí potom, když je starší, tělo šetřit.“
Začala jste tedy díky manželovi a cvičili jste pak taky spolu? Dohlížel na vás a říkal vám, jaké cviky, jakou váhu a kolik opakování?
„Na to on vůbec neměl nervy na mě dohlížet. To pochopil brzy.“
Takže jste si naložila sama?
„Chodila jsem na tréninky k naší české vzpěračce, která se jmenuje Pavla Kladivová. A měla jsem to s ní moc ráda.“
Jakou aktivitou se udržujete aktuálně?
„Letos chci začít hrát znovu tenis, musím si ale vzít trenéra. To je takový pohyb, který mi dělal radost a baví mě.“
Už tušíte koho? Nebo je to takový, řekněme, konkurz na trenéra a tenisoví trenéři se vám můžou hlásit?
„No, koho bychom si vybrali?“
Kdo by se vám líbil, kdybyste si mohla vybrat jakéhokoli našeho profesionálního tenistu?
„Lendl ještě žije?“
To byla daleká cesta.
„Doufám, že to lidi vezmou jako fór, že si nedělám srandu z někoho, že je starý. Já už jsem taky stará. Nicméně myslím si, že to chce nějakého mladého člověka s energií. A nemusí to být ani žebříčkový hráč."
Dovolím si zůstat u věku, protože vás čekají narozeniny.
„To už mi zase bude o rok víc?“
Jak plánujete slavit?
„Ani jsem o tom vůbec nepřemýšlela, jak budu slavit a co budu dělat. Nejsem takový ten připravovač párty pro sebe, takže uvidíme, co bude. Ráda jsem dělala to, že jsem na narozeniny vždycky odjela. Takže možná někam pojedu.“
Není to tak dlouho, co jste byla s Pepíčkem, teď myslím vašeho syna, na Zanzibaru. Plánujete nějakou podobně dalekou cestu v letošním roce?
„Ještě nevím, zatím jsem se nerozhodla. Ale chtěly bychom s kamarádkou jet do Vietnamu, protože jsem tam ještě nebyla.“
S dětmi?
„Ne, bez dětí. Byť jezdíváme s kamarádkou, která má stejně starou holčičku, jako já mám Pepu. Pak taky jezdíváme s Monikou Absolonovou, a to pojedeme na hory. To ale bude tady po Čechách, pojedeme do Pece pod Sněžkou.“
Jaké aktivity vás čekají s nadací Kapka naděje?
„Věnujeme se už asi šestým rokem jednomu tématu, a tím je podpora dětského psychického zdraví. To znamená, že naším úkolem je to téma tak trochu destigmatizovat, aby se o tom víc mluvilo. Je málo lékařů. Je málo psychiatrů, terapeutů, málo míst v nemocnicích. Zdokonalujeme pro ně prostředí a tak dále. Je to ale všechno samozřejmě běh na dlouhou trať.“
Chystáte taky nějakou akci?
„Letos budeme mít výročí pětadvacet let Kapky naděje v Česku a patnáct let na Slovensku. Což je dohromady čtyřicet let. To znamená, že bychom to měli oslavit. A chtěli bychom to oslavit nějakým hezkým koncertem.“
Už tušíte, kde, kdy a koho pozvat?
„Připravuji, připravuji. Ještě tedy nejsem úplně v nějaké stoprocentní databázi, kterou bych vám dala.“
