Kdo byl Václav Havel? Muž, který změnil národ

Nenáviděný komunisty

Každý novinář by chtěl vymyslet slavný titulek. Jeden z nejslavnějších titulků se objevil v Rudém právu koncem února 1989. Článek se jmenoval Kdo je Václav Havel. Od té doby už není možné nazvat jakýkoli článek slovy Kdo je…, protože tato slova získala pachuť jakéhosi práskačství a kádrování.

Hlavní komunistické noviny Havlovu osobnost tehdy rozebraly po svém, jako šiřitele zla a nenávisti. Komunisté totiž hluboce věřili v dědičný hřích. Jenom mu říkali »kádrový původ«. A ten byl v případě Havla krajně mizerný. Havel se svým původem netajil a o prvních letech svého života řekl: „V dětství jsem se těšil rozmanitým výhodám a výsadám. Měl jsem vychovatelku, měli jsme kuchařku, služebnou, zahradníka, šoféra. A to vše vytvářelo mezi mnou a mým okolím sociální přehradu…“

To se komunistům hodilo do krámu. Vykreslili ho jako buržoazního synka. Havlův původ měl určitě vliv na jeho pozdější život. Narodil se prostě do rodiny úspěšných a vzdělaných lidí.

Syn z dobré rodiny

Dědečkem Václava Havla byl Václav Havel, tvůrce pražského paláce Lucerna, a otcem Václav M. Havel, pražský stavební podnikatel, který postavil vilovou čtvrť na Barrandově a slavné Barrandovské terasy. Strýc pozdějšího prezidenta Miloš Havel byl filmový producent a patřila mu prvorepubliková produkční firma Lucernafilm. Havel je také vnukem československého diplomata Hugo Vavrečky. Prostě všude samí kapitalisté a elita první republiky.

Bohém Havel

Václav Havel se objevuje i jako literární postava třeba v románu Josefa Škvoreckého Mirákl o Pražském jaru v roce 1968. Škvorecký v něm popisuje scénu ze setkání Václava Havla s Dubčekem na jakémsi mejdanu.

Postava označovaná jako »dramatik«, což je samozřejmě Havel, tam říká: „Vezměte si například mě. Můj otec byl milionář, takže já osobně bych měl návratem ke kapitalismu jenom získat. Ale mě nikdy nic takového ani na okamžik nenapadlo. Mě nezajímá majetek. Já dělám divadlo, a to je na tom lépe v socialismu. Myslíte? opakoval první tajemník a očima zabloudil k hippiezáckému amuletu s pohanským symbolem míru, který si dramatik přivezl z nedávného zájezdu do USA.“ Dubčekovi nedošlo, že stupidita socialismu Havla inspirovala a dodávala do jeho her mnoho humorných situací.

Zmínka o hippies není náhodná. Šedesátá léta byla pro Havla obdobím značně uvolněného života. V tehdejších uměleckých kruzích se žilo radostně a o ženy nebyla nouze. Oficiální státotvorné životopisy prezidenta Havla toto přecházejí. Když však budeme číst jeho hry, mnohé pochopíme. Havla vždy zajímala etika, když se týkala vesmíru a planety. Co se týče žen ji však pojímal celkem volně. Žil mezi umělci a žil jako umělec. Svého času byl opravdový bohém. Nutno říci, že Bohem vyvolený. Jeho hry začaly mít obrovský úspěch.

Masaryk a Havel

Václav Havel měl v sobě skutečně dvě stránky osobnosti, jednu »buržoazní« a »elitářskou«, ale také tu druhou - undergroundovou a máničkovskou.

Havel bývá v něčem srovnáván s T. G. Masarykem. V mnohém si vlastně vůbec nebyli podobní. Masaryk byl profesorem a autorem tlustých filosofických knih, Havel byl původně chemik z učňáku a kulisák v divadle.

Masaryk odešel do exilu a rozhodl se, že zničí habsubrskou říši a založí stát. S vírou v osud to provedl. Havel do emigrace schválně neodešel a pokoušel se režim chytit na tom, že porušuje pravidla, ke kterým se sám hlásí. Masaryk hlásal postupné kroky, ale Rakousko-Uhersko se rozhodl odrovnat poměrně rychle. Havel také hlásal postupné kroky, ale nechtěl ničit sovětskou říši, chtěl hlavně lidská práva. Masaryk přišel s protikatolickým heslem pryč od Říma. Havel, jakmile to šlo, pozval k nám po revoluci papeže.

Ale přes všechny rozdíly je tu přece jen mnoho podobného. Není náhoda, že na mnoha Jiránkových karikaturách z doby po listopadu 1989 byl Havel nakreslen, jak kráčí vedle Masaryka a rozmlouvají spolu. Co je spojovalo? Především přes velké řeči docela praktický zájem o společnost. Masaryk se zabýval třeba sebevraždami a sociálními otázkami. Havla zase zajímala psychologie zelináře v socialismu, periferie velkoměsta a život v panelácích.

Především pak oba měli zájem o praxi. Jeden byl sociolog a ten druhý dramatik. Oba režimy, ve kterých žili, je nenáviděly, protože jim tito muži připadali nebezpeční. Oba hlásali skromnost, nicméně Masaryka si pamatujeme na koni a Havel celý život projezdil v mercedesech. Oba byli bytostní demokraté a zároveň bytostní hradní spiklenci, kteří stranám a jejich představitelům moc nevěřili.

Charta 77

Není možné mluvit o Havlovi a nemluvit o Chartě 77. Dnes bývá Charta někdy vysmívána jako elitářský spolek, který nechtěl a neuměl dělat normální demokratickou politiku a proto sázel na lidská práva. To není příliš spravedlivé hodnocení. V dobách Husákova režimu nebyla žádná politika možná, protože možné nebylo skoro nic.

Charta udělala jedinou možnou věc, totiž že vzala režim za slovo a pokusila se ho polapit na vlastním hřišti. Ukázat mu, že nedodržuje ani své vlastní zákony a nedodržuje ani mezinárodní úmluvy, které komunistický režim podepsal. Hned v roce 1977 režim rozpoutal zběsilou kampaň proti všemu, co s Chartou souviselo. Od základních škol až po továrny se bojovalo proti textu Charty, který nikdo nečetl. Lidé byli donucováni ho odsuzovat, aniž z něj znali jen jeden jediný řádek.

Cizinec na Hradě

Když už byl Václav Havel čerstvě prezidentem, jednou požádal ministra vnitra, aby mu na Hradě přišel otevřít jednu místnost, od níž nikdo neměl klíče a která se nacházela nedaleko nově projektované kanceláře prezidenta. Když ministrovi lidé otevřeli skrytá dvířka, byli všichni šokováni. Za dveřmi stál hrůzostrašně vyhlížející voják na stráži se samopalem, který odposlouchával různé telekomunikační přístroje v přilehlých místnostech. Takže i Havla.

Kdosi se později Havla zeptal: „Myslíš si, že ten voják věděl, kdo jsi?“ Havel mu odpověděl: „Asi ano, protože jinak by mě na místě zastřelil.“ Takový byl stav Hradu a země v době po listopadu 1989. Prezident přišel i do svého domu jako naprostý cizinec. Jezdil sice po Hradě na koloběžce a choval se rozpustile, ale pro mnohé kolem sebe byl úplným cizincem. Je třeba říci, že na Hrad vstoupil jako cizinec za potlesku davů, ale dlouhým pobytem na tomto Hradě se odcizil lidem a byl také tak trochu cizincem uprostřed svého národa. Ujel nám na koloběžce za svými touhami po pravdě a lásce. V zemi, kde se rozpustile krade a pro pravdu a lásku zde nebylo dosud příliš místa.

Kdo byl Václav Havel?

Kdo byl Václav Havel? Člověk, kterého osud postavil do role, na kterou není žádný člověk připravený. Z dramatika se stal herec. Byl hlavou malé země s velkými ambicemi. Byl reálný člověk se svými silnými vlastnostmi i slabostmi. Občasný intrikán i velký demokrat. Politik i nepolitik. Bojovník i taktik. Snílek, který věřil v sílu slov. Kdo je Václav Havel? zeptalo se kdysi Rudé právo.

Na to můžeme nyní říci, že to byl člověk, který změnil národ. Bojoval za naši svobodu a svoboda je ten největší dar, který máme. Otisk jeho osobnosti, v mnohém pozitivní a v něčem rozpačitý, ponese navždy jedna celá epocha českých dějin. Jeho úžasný životní příběh se promítl do životního příběhu každého z nás. Pavel Šafr šéfredaktor Blesku