Nová vědecká studie: Proč jsem škodolibí? A smějeme se neštěstí druhých?

K závisti a škodolibosti se málokdo z nás přizná, pomocí exatních vědeckých metod však vědkyně z americké univerzity v Princetonu dokázaly z hloubi nitra testovaných dobrovolníků vymámit spontánní, leč pravdivé odpovědi. Ty shodně ukázaly, že mít radost z neúspěchu nebo neštěstí druhých je tak běžné, že podle vědců musí jít o základní nepodmíněný reflex.

Účastníkům výzkumu byly pak ukázány fotografie různých jedinců, jež si většinou spojujeme se stereotypy vyvolávající v nás rozličné emoce: starý člověk (lítost), student (obdiv), narkoman (hnus), bohatý profesionál (závist). Tyto obrázky pak vědci spárovali s různě pociťovanými běžnými událostmi, jako je vyhrát pět dolarů (pozitivní), být pocákán okolo projíždějícím taxíkem (negativní), jít do koupelny (neutrální).

Při měření pohybů obličejového svalstva pomocí elektromyogramu se ukázalo, že se lidé nejvíc usmívají nad neštěstím těch, jimž závidějí. V dalším testu to potvrdilo i hodnocení pocitů samotnými dobrovolníky. Ti se totiž cítili nejlépe při pohledu na obrázky nepříznivých událostí, jež se přihodily bohatým kariéristům. Potvrdilo se, že nejvíce si lidé závidějí úspěch a bohatství. „Zjistili jsme, že když se lidem daří, lépe se srovnávají s těmi, jimž závidějí. V těžkých dobách se však tyto skupiny stávají skutečným terčem škodolibosti,“ uvedla vedoucí týmu Susan Fiske.

Soutěživost sice podporuje výkonnost, ale podněcuje v lidech špatné vlastnosti

Z dalších provedených testů pak vyšlo najevo, že lidé jsou svolní těm, kterým závidějí, i osobně způsobit nějakou škodu, například jim uštědřit šoky elektrickým proudem. „To byl pro nás překvapivý závěr, protože mezi účastníky experimentu nebyli tací, kteří by byli ochotni něco takového připustit.

Ačkoliv je pravdou, že lidé obecně odmítají představu ubližovat druhým, závěr je takový, že tomu tak není vždy, “ konstatovala členka vědeckého týmu Mina Cikara. Podle ní se nejedná o něco vyloženě patologického, ale jde o normální lidskou reakci, kterou vykazuje významná část lidí.

„Měli bychom si to připomínat v každodenních situacích,“ zdůraznila.

„Při uvažování o tom, jak uspořádat pracoviště a organizaci firmy, to s sebou nese zajímavé otázky: Je soutěživost tím nejlepším způsobem, jak dostat ze zaměstnanců výkon? Za určitých okolností je soutěživost asi dobrá. V ostatních případech se však mohou lidé zabývat tím, jak druhé podrazit, a to není zrovna to, o co by jakákoli firma zrovna stála,“ dodala americká vědkyně.