"Jakou cestou jdete, takové lidí potkáte. Asi jsem šla dobrou cestou, protože jsem potkala spoustu zajímavých lidí," konstatovala Chramostová při pohledu na zaplněný foyer, kde se sešli zástupci médií, Národního divadla i její herečtí kolegové.

"V tuto chvíli se do té knížky dívám poprvé a jsem úplně nadšená. Ráda si to přečtu, protože už o tom vůbec nic nevím, všechno jsem zapomněla. Je tady i DVD, držím to v ruce poprvé a velmi se raduju," řekla ČTK Chramostová.

První vydání memoárů Chramostové v roce 1999 se stalo literární i společenskou událostí. Jen málokdo z umělecky exponovaných osobností poválečného období dokázal o své minulosti promluvit s takovou mírou otevřenosti, sebekritičnosti a pravdivosti jako ona a zároveň s takovou mírou nadhledu a tolerance k jiným. Druhý svazek jejích vzpomínek je věnován především éře jejího života na prknech Národního divadla.

"Zažila jsem všechny ty přelomy, roky 1948, 1968... Ale ono se pak vždycky ukázalo, že všechny výhry byly pády a ty pády byly výhry a vítězství. Můj život se odehrával ve velmi zvratových časech, já jsem vždycky nějak byla v centru dění a zajímalo mě to. V souvislosti se stým výročím vzniku Československa vzpomínám na své předky, protože si uvědomuju, že jim to výročí patří a jsem na ně velmi pyšná," sdělila Chramostová.

Za své nekonformní postoje po srpnu 1968 měla Chramostová zákaz hrát ve filmu, televizi i rozhlase. V roce 1970 ji Otomar Krejča angažoval do Divadla za branou, po jehož zrušení v roce 1972 se krátce objevila v Západočeském divadle v Chebu v titulní postavě Brechtovy hry Matka kuráž a její děti. Na dalších sedmnáct let pro ni zůstaly všechny oficiální scény i média uzavřeny. Angažovala se v disentu a samizdatu, patřila k prvním signatářům Charty 77 a se svým mužem Stanislavem Milotou se živila výrobou a prodejem lamp. Založila doma režimem sledované a pronásledované bytové divadlo. Ještě na jaře 1989 byla odsouzena za opoziční činnost.

"Herec a vůbec divadlo odráží svou dobu. A má ji odrážet. Já jsem patřila k těm, co se vždycky k něčemu připletli a nabili si hubu," konstatovala.

Chramostová před kamerou debutovala v roce 1949 v budovatelském dramatu Veliká příležitost. Dramaticky náročnější portréty žen, které prokážou morální kvality při těžkých zkouškách za nacistické okupace, vytvořila v roce 1950 ve Fričově Pasti a o pět let později ve Weissově snímku Hra o život. Strhující výkon podala v roce 1968 v Herzově psychologickém hororu Spalovač mrtvol. Až po třiceti letech se na plátně objevila v Michálkově dramatu Je třeba zabít Sekala. V roce 2015 byla uvedena do Síně slávy Národního divadla.