Zákon o Ústavním soudu stanovuje, že podmínkou projednání jakékoliv ústavní stížnosti je zastoupení advokátem. V roce 1996 Ústavní soud přijal stanovisko, podle kterého se podmínka vztahuje i na advokáty samotné, pokud podávají stížnost ve své vlastní záležitosti. Plénum to tehdy zdůvodnilo nutností zajistit právně kvalifikovaná podání a garantovat vyšší stupeň objektivity.
Podle většiny současných ústavních soudců se ale od roku 1996 výrazně změnily okolnosti. Ústavní stížnosti už nejsou novým druhem řízení, ale pro většinu právníků rutinou. Každý advokát má dost informací i praktických pomůcek, které může při podání ústavní stížnosti využít.
"Za této situace by tedy měl být schopen každý advokát právně kvalifikovaně chránit práva svých klientů před Ústavním soudem a stejně tak je zajisté schopen chránit svá vlastní práva," stojí ve stanovisku, které inicioval soudce Vojtěch Šimíček. Se stanoviskem nesouhlasili tři jeho kolegové - Pavel Rychetský, Jan Filip a Vladimír Sládeček.
Podle stanoviska samozřejmě může být v konkrétních případech zastoupení jiným advokátem smysluplné, a to podle zásady, že "není dobré dělat lékaře a právníka ve vlastní rodině". Není prý ale důvod nutit advokáty, aby si vždy a bez výjimek museli hledat jiného právníka.
