Spartakiádní vrah: Byli jsme s ním 40 minut!

Stíny i dozvuky jeho skutků jsou ale stále s ním, proto rezolutně odmítl fotografování. Jako šestnáctiletý hornický učeň zavraždil v Praze od 17. února do 16. května roku 1985, v době vrcholícího nácviku na spartakiádu, tři ženy. Další dvě zabít chtěl a nejméně čtyři další znásilnil.

Najít Jiřího Straku nebylo vůbec jednoduché. Od Vánoc 2004, kdy byl propuštěn z sexuologického oddělení psychiatrické léčebny v Opavě, v podstatě nedělá nic jiného, než že před svojí minulostí utíká. Dlouhých jedenadvacet let (deset ve vězení, zbytek v léčebnách v Praze a Opavě) se nutně podepsalo na jeho psychice. Nevěří lidem, zvykl si žít ve zvláštní poloilegalitě.

Změna příjmení
Straka se o zlom ve svém životě pokusil rázně. Požádal o změnu příjmení. Vybral si jedno z nejběžnějších u nás a skutečně se pokusil začít znovu. 7. prosince 2006 se oženil a spolu s manželkou Růženou (34) se přestěhoval do vesničky na česko-polském pomezí, na usedlost manželčina bratra. Lidé tam ho ale nepřijali. Dokonce sepsali petici, žádající starostu, aby ho nechal vystěhovat.
Straka se ženou a jejím dítětem z prvního manželství odešli sami. Nepřízeň osudu paní Růženu nezasáhla poprvé. Její dcera zahynula při autohavárii a ona se zhroutila. Straku poznala při svém léčení v Opavě. Prý si padli do oka takřka ihned. Trávili spolu dlouhé chvíle v nemocničním parku, svěřovali se navzájem, svoje životy prý probrali do detailů a jeden před druhým neměl a nemá tajemství. Po faktickém vyhnání z vesničky, kde žil bratr paní Růženy, se uchytili ve městě nedaleko jednoho z hraničních přechodů do Polska.

Spokojenost? Co to je?
Na mosazné tabulce na dveřích panelákového bytu jsou vyryta dvě příjmení. První patří paní Růženě, druhé někdejšímu Strakovi. Otevírá žena s nakrátko střiženými blond vlasy.
"Přejete si?"
"Dobrý den, já jdu za vaším manželem, panem..."
"Jirko, to je pro tebe," volá paní Růžena. Za chvíli přišel. V šortkách, opálený, s takřka dokonale vyholenou hlavou. Je zaskočen a viditelně znepokojen návštěvou reportéra Nedělního Blesku, ale pak si vybaví naše poslední setkání v opavské léčebně a zve nás dál.
Je vidět, že rodina si nežije špatně. Všude jsou plovoucí podlahy, masivní holandský nábytek, dřevořezby na zdech. Straka sám má na krku tři zlaté řetízky, každý se zlatou rolničkou, a vypadá spokojeně.
(detail, o kterém se málo ví:
Byl to právě zlatý řetízek, který rozhodl o Strakově dopadení. Sebral ho totiž jedné ze svých obětí a daroval dívce, s níž tehdy chodil. Ta uviděla šperk v televizi, v pátracím pořadu a poznala ho. Oznámila to policii a řekla, odkud ho má. Za dvě hodiny Straku zatkli.)
"Jestli si žiju spokojeně? Mám svůj klid a rodinu, kamarády, co mi pomáhají, a to mi stačí. Ale být spokojený? To neznám, co to je?", říká Straka. A rezolutně dodává, že "...chvilku si popovídat můžeme, ale rozhovor dávat nebudu a fotografovat se nenechám."

Bílé stránky životopisu
Kdyby Straka v době svého smrtícího řádění nebyl mladistvý (do plnoletosti mu zbývaly pouhé dva roky), čekala by ho oprátka. Takhle dostal 'jen' deset let a po odpykání trestu nucenou ústavní léčbu. Podle soudních znalců - psychiatrů byla motivem jeho vraždění abnormální sexuální agresivita se sklonem k sadismu až nekrosadismu. Teď vypadá normálně, až na tetování celé postavy. Jeho ramena, hruď i záda pokrývají ornamenty, portréty a symboly. Na lýtku pravé nohy se mu směje myšák Mickey. "To mám z kriminálu," vysvětluje Straka. "Byl to jenom takový nápad." Potetovali ho prý spoluvězni. "Ti, co vám rozkopali genitálie?" ptáme se.
"To je lež, to mi udělali bachaři. Proto jsem musel na kastraci, ne že bych sám nějak moc chtěl," Straka se trochu rozčílí a dokonce jako by začne zadrhávat v řeči. O své současné situaci, o práci nebo rodině, mluvit nechce. Říká, že se vyrovnal s tím, co bylo, dozadu se neohlíží. "Vrátit nebo změnit něco nejde," dělá ráznou tečku za svými slovy. "To už bude pořád se mnou, a je to jenom moje věc, s tím se musí srovnat každý sám."
(detaily, o kterých se málo ví: Straka při vyšetřování s policií spolupracoval, podrobně popisoval vraždy a nepociťoval lítost. Podle psychiatrů byla jeho zvláštní vlastností úplná amorálnost a absence citu. Při jedné z rekonstrukcí na místě činu ho chtěli lidé zlynčovat. Jen policejní posily jim v tom zabránily.)
"Nevím, proč by po tom, co bych vám třeba řekl, měli na něco doplácet moji rodiče nebo příbuzní jako tehdy, když je ve Velkých Losinách různí fotografové a novináři nepřestali obtěžovat."

Poloilegalita? Určitě ano!
Straka si při povídání hraje s hnědým yorkshirským teriérem. Pes se mu tulí do klína a líže ruce. "To je Gimy, děti ho mají rády, už má i svoje potomstvo," vysvětluje. On sám se otcem už nikdy nestane, i toto vědomí je součástí trýznivých pocitů, které má. Nerad to připouští. "Když je člověk na lécích proti depresím, když ho to tlumí, tak to není žádný dobrý pocit. Ale brát to musím a beru to poctivě. Tak, jak chtějí doktoři."
(detail, o kterém se málo ví: Primář psychiatrického oddělení léčebny v Opavě Milan Vilč potvrdil, že Straku dál ambulantně léčí. "Pacient dodržuje speciální režim, který jsem mu stanovil, pravidelně ho vídám a sleduji." Odmítl se vyjádřit k tomu, zda může být Straka okolí ještě nyní nebezpečný).
Podle lidí ze sousedství, kteří o Strakově minulosti nic nevědí, žije jeho rodina takřka skrytě. "On snad dělá něco s kamiony, nějakou dopravu a jeho paní má prý účetnickou fi rmu. Ale nikdo je tady pořádně nezná," řekla jedna ze sousedek. Je to tak lepší?