Pohřeb prince: Na znamení bolesti si ženy ustřihnou vlasy

Je sice neuvěřitelné, že by nejbohatší Romové, Olaši, byli chudí, ale ještě absurdněji se jeví možnost pochování mladíka v Česku. Vzhledem k rituálům, jež jsou se smrtí, pohřbem u Olachů spojené.

Pochopit situaci, znamená pochopit svérázný, mnoha pověrami poznamenaný romský naturel. Jejich kulturu, vnímání existence, která se od nás, tzv. bílých gádžů liší. I přesto, že se v Evropě domestikovali, přejali spoustu zvyklostí z regionů, v nichž se usídlili. Navíc Olaši patří k nejortodoxnějším Romům. Zejména ti rumunští. Jejich schopnost asimilace je mizivá, mají svůj svět krutě vyhraněných hodnot. Sňatky s jiným etnikem nepřipouští, berou je jako znesvěcení rodu (problémem leckdy je i příslušnost k jinému romskému kmenu). Rozvod je u Olachů tabu a pokud k němu vzácně dojde, je žena zohyzděna. Teď mnohdy stačí, když si oholí hlavu, ale klasickým trestem je, že ji muž pořeže po tváři.

Čtěte: Smrt romského prince (†17): Peníze na převoz těla od Béma nechtějí!

Bez přísných rituálních pravidel se samozřejmě neobejdou tak významné události jakými jsou svatba, křest novorozence a také pohřeb, který teď musí Olašský baron Dimofte vyřešit. Tato událost je totiž u Olachů neuvěřitelným, dny trvajícím rituálním obřadem. Zesnulý je oblečen do nejlepších šatů a i několik dnů vystaven v rakvi. Rodina a velkých okruh příbuzných je s ním, ve vartování u rakve se střídají. Spí minimálně, drží půst, jen popíjejí. Všichni jsou v černém, ženy z jeho blízkého okruhu si často na znamení bolesti ustřihnou vlasy a zbaví se tak na znamení smutku jednoho z ceněných ženských symbolů.

Truchlící nebožtíkovi zpívají, povídají si s ním, modlí se a vypráví si veselé příběhy z jeho života. Oni se tak loučí s duchem (múla), který je až do pohřbu součástí lidského těla a pak jej opustí aby se v jiné formě stal pokračování života. Opomenout tento předpohřební obřad, nestrávit dny v povinné příbuzenské pospolitosti, rovná se hanbě (ladž), poskvrnění posvátna. Navíc zlí mulové chodí strašit a toho se Olaši děsí nejvíce…

Romové se tedy snaží vyprovodit ducha tak, aby se ve zlém nevracel. Samotný ceremoniál pohřbu má v porovnání s námi zažitým ceremoniálem více intenzivních gest, teatrálních emocí. Ortodoxní Olaši si navíc na pohřeb zvou své plačky a protože věří v posmrtné zjevování zemřelých, dávají do hrobu i věci, které nebožtík měl rád. Určitě i lahve kvalitního alkoholu a luxusní cigarety, aby se mu šlo do věčnosti lehčeji a nezůstal tam bez cigár. V případě muzikanta nesmějí chybět housle…

Co dá rodina olašských Dimofteů svému princi do hrobu, netuším. Jistě tam bude mít vše, co k postavení aristokrata náleží. Všichni si přejí, aby byl pohřben v rodném Rumunsku. Dimofteovi pochází z rumunské provincie Velcea, kde tráví zimu a v ostatních měsících roku kočují. Teprve tam nalezne princ pokoj. Teprve tam budou moci nad ním jaksepatří truchlit, rozmlouvat s ním. Nemocnice sice dovolila, aby rodina na pokoji zesnulého mladíka zapálila svíčky, provedla nejnutnější rituál. Pustila po skupinkách pozůstalé se s ním rozloučit. Jinak musí zůstat venku, rozmlouvat s následníkem krále z trávníku před nemocnicí. A to je pro Olachy krutě málo, to je nedůstojné. Mladý Dimofte by se mohl na ně rozzlobit. A teď to nemyslím ironicky, vážení.