Pohřeb prince: Na znamení bolesti si ženy ustřihnou vlasy

Autor: Františka Čížková - 
4. srpna 2009
13:47

Syn olašského barona Robinsona Dimofte prohrál v pondělí ve vinohradské nemocnici boj o život. Rodina s příbuznými usiluje o jeho převoz do vlasti, na nějž jim schází peníze. Jeho klidný pohřeb ale komplikují složité tradice.

Je sice neuvěřitelné, že by nejbohatší Romové, Olaši, byli chudí, ale ještě absurdněji se jeví možnost pochování mladíka v Česku. Vzhledem k rituálům, jež jsou se smrtí, pohřbem u Olachů spojené.

Pochopit situaci, znamená pochopit svérázný, mnoha pověrami poznamenaný romský naturel. Jejich kulturu, vnímání existence, která se od nás, tzv. bílých gádžů liší. I přesto, že se v Evropě domestikovali, přejali spoustu zvyklostí z regionů, v nichž se usídlili. Navíc Olaši patří k nejortodoxnějším Romům. Zejména ti rumunští. Jejich schopnost asimilace je mizivá, mají svůj svět krutě vyhraněných hodnot. Sňatky s jiným etnikem nepřipouští, berou je jako znesvěcení rodu (problémem leckdy je i příslušnost k jinému romskému kmenu). Rozvod je u Olachů tabu a pokud k němu vzácně dojde, je žena zohyzděna. Teď mnohdy stačí, když si oholí hlavu, ale klasickým trestem je, že ji muž pořeže po tváři.

Čtěte: Smrt romského prince (†17): Peníze na převoz těla od Béma nechtějí!

Bez přísných rituálních pravidel se samozřejmě neobejdou tak významné události jakými jsou svatba, křest novorozence a také pohřeb, který teď musí Olašský baron Dimofte vyřešit. Tato událost je totiž u Olachů neuvěřitelným, dny trvajícím rituálním obřadem. Zesnulý je oblečen do nejlepších šatů a i několik dnů vystaven v rakvi. Rodina a velkých okruh příbuzných je s ním, ve vartování u rakve se střídají. Spí minimálně, drží půst, jen popíjejí. Všichni jsou v černém, ženy z jeho blízkého okruhu si často na znamení bolesti ustřihnou vlasy a zbaví se tak na znamení smutku jednoho z ceněných ženských symbolů.

Truchlící nebožtíkovi zpívají, povídají si s ním, modlí se a vypráví si veselé příběhy z jeho života. Oni se tak loučí s duchem (múla), který je až do pohřbu součástí lidského těla a pak jej opustí aby se v jiné formě stal pokračování života. Opomenout tento předpohřební obřad, nestrávit dny v povinné příbuzenské pospolitosti, rovná se hanbě (ladž), poskvrnění posvátna. Navíc zlí mulové chodí strašit a toho se Olaši děsí nejvíce…


Romové se tedy snaží vyprovodit ducha tak, aby se ve zlém nevracel. Samotný ceremoniál pohřbu má v porovnání s námi zažitým ceremoniálem více intenzivních gest, teatrálních emocí. Ortodoxní Olaši si navíc na pohřeb zvou své plačky a protože věří v posmrtné zjevování zemřelých, dávají do hrobu i věci, které nebožtík měl rád. Určitě i lahve kvalitního alkoholu a luxusní cigarety, aby se mu šlo do věčnosti lehčeji a nezůstal tam bez cigár. V případě muzikanta nesmějí chybět housle…

Co dá rodina olašských Dimofteů svému princi do hrobu, netuším. Jistě tam bude mít vše, co k postavení aristokrata náleží. Všichni si přejí, aby byl pohřben v rodném Rumunsku. Dimofteovi pochází z rumunské provincie Velcea, kde tráví zimu a v ostatních měsících roku kočují. Teprve tam nalezne princ pokoj. Teprve tam budou moci nad ním jaksepatří truchlit, rozmlouvat s ním. Nemocnice sice dovolila, aby rodina na pokoji zesnulého mladíka zapálila svíčky, provedla nejnutnější rituál. Pustila po skupinkách pozůstalé se s ním rozloučit. Jinak musí zůstat venku, rozmlouvat s následníkem krále z trávníku před nemocnicí. A to je pro Olachy krutě málo, to je nedůstojné. Mladý Dimofte by se mohl na ně rozzlobit. A teď to nemyslím ironicky, vážení.