Proč právě vzdělávání seniorů?

„Důvodem je to, že v Česku je společně ještě s Maďarskem asi největší ageismus, tedy negativní postoj ke stáří. Řada lidí si představuje seniora jako člověka, který překáží v tramvaji. To my chceme změnit. A právě vzdělávání je jednou z cest, jak toho dosáhnout.“

Co všechno lidem nabízíte?

„Jde o kurzy s tabletem či počítačem, kurzy finanční gramotnosti, trénování paměti, pohybové kurzy, například cvičení tai-chi nebo cchi-kung, jógu, pilates, ale i kulturní nebo sportovní program. Jednou za rok pořádáme cyklojízdu Prahou. Každý měsíc pořádáme besedy se známými osobnostmi, nejrůznější výstavy, máme počítačovou poradnu a individuální konzultace. Lidé se můžou poradit, jak zacházet s chytrým telefonem. Provozujeme telefonickou linku seniorů 800 200 007, dále vydáváme časopis Vital a pořádáme mezigenerační Old’s cool ReFestival. Stačí si vybrat.“

Kolik let je vašim klientům?

„Průměr je asi 65 let. Jde o lidi, kteří přichází do důchodu a najednou nevědí, co s volným časem. Je to pro ně velký zlom v životě.“

Máte i spodní věkovou hranici?

„Nikomu to nezakazujeme. Ale z podstaty věci sem chodí senioři. Když sem ale přijde padesátník a potřebuje rekvalifikovat, neodmítneme ho.“

Kolik za kurzy lidé platí?

„Je to asi polovina komerční ceny. Abychom to zvládli, jsou pro nás nezbytné peníze od našich partnerů. Třeba základní počítačový desetihodinový kurz včetně učebnice je za 990 korun. Navíc je to v malých skupinách a ještě máme pomocného lektora, který mezi lidmi prochází, kdyby se náhodou v něčem ztratili.“

Kolik seniorů chodí na vaše kurzy?

„Ročně 4 tisíce lidí. V létě je to slabší, ale v zimě není výjimkou, že začíná 30 různých kurzů denně."

Jak starý byl nejstarší účastník vašeho kurzu?

„Měli jsme tu dámu, které bylo 95 let. Chtěla umět na počítači, který dostala od rodiny. Velmi zajímavá paní. Kdysi učila na ministerstvu cizí jazyky.“

Jak dobře jí to šlo?

„Výborně. Byla nadšená a říkala, že internet pro ni znamená okno do světa.“

K čemu to pak využila?

„Každé ráno si četla španělský deník El País a další zahraniční noviny a hrozně si to užívala.“

Takových příběhů tu musíte mít mnoho?

„Určitě. Jednou přišel pán, 75 let, že prý odjíždí do Izraele, protože tam dostal práci na klinice na akupunkturu. Chtěl být v kontaktu s rodinou. Takže jsme ho učili používat Skype. Obecně tu máme často příběhy o tom, že lidé chtějí zůstat v kontaktu s ostatními, rodinou či přáteli, prostřednictvím moderních technologií.“

Jací další lidé se na vás obrací?

„Nedávno třeba dva proslulí architekti, manželé Bendovi, kteří žijí střídavě v Česku a v Torontu. Dříve stavěli v Číně obrovské developerské projekty od hotelů přes olympijské město. Před časem odešli do důchodu. A v Elpidě chtěli zjistit, co všechno vlastně můžou dělat.“

Co jste pro ně vymysleli?

„Domluvili jsme se, že pro nás budou psát do časopisu Vital. Třeba o tom, jak si na stáří uzpůsobit byt. Je to velké téma. Někteří senioři totiž bydlí v bytech, které nevyhovují jejich potřebám. Změnit to přitom nemusí být drahé, stačí vědět jak na to.“

Co dalšího píšete v časopise?

 „Teď třeba o partnerských vztazích a nevěře. To je něco, o čem se mluví ve většinové populaci. Říkali jsme si, jak to bude vypadat mezi seniory. Zeptali jsme se deseti lidí a všichni řekli, že s tím mají zkušenost. Že i oni měli milence a milenky a že mají třeba 30 let paralelní vztah, aniž by to někdo věděl. Sehnali jsme k tomu odborníky a udělali z toho téma. Jdeme takovou cestou, že boříme tabu a lidem otevíráme oči.“

Zmínil jste i linku pro seniory. Kvůli čemu vám lidé volají?

„Dalo by se říct, že padesát procent hovorů je o samotě. Lidé jsou často sami a třeba i ve velkých městech. Přes chodbu mají sousedku, ale nenapadne je jít, zazvonit a pozvat ji na bábovku. My se je snažíme podnítit v tom, aby nebyli uzavření.“

S čím dalším se svěřují?

„Druhé téma je ztráta blízkého člověka. Volají nám i kvůli týrání. Menší procento pak tvoří sebevražedné hovory. Snažíme se vždycky rozebrat příčiny, proč chce člověk skončit se životem a nasměrovat ho k nějakému bodu, od kterého se bude moct odrazit zpátky do života.

Máte pak třeba zpětnou vazbu?

„Linka je anonymní, takže záleží na tom, jestli ten člověk zavolá znovu. Občas se stává, že se třeba za dva měsíce ozve a řekne, že jsme mu pomohli, a poděkuje.“

Jací lidé vám volají?

„Většinou jde o seniory nad 65 let. A více volají ženy. Volají ale také pečující, kteří se starají o své blízké ve stáří a nevědí si rady. Například když senior trpí Alzheimerovou chorobou.“

Proč myslíte, že se mají tendenci svěřovat?

„Mladší generace nemají čas na návštěvy příbuzných a starší lidé se pak cítí nevyužití, třeba jako babičky pro vnoučata. Někdo jim občas zavolá, jestli žijí, ale už to není ten lidský vřelý vztah, který by potřebovali. Jak jim ubývá sil, tak potřebují ještě něco víc. Aby jim třeba někdo došel na nákup. Ale hlavně jde o pocit, že mají někoho nablízku…“

Kdo s lidmi na lince mluví?

„Vysokoškolsky vzdělaní lidé, kteří mají kurz telefonické krizové intervence. Jsou z různých oborů – právníci, lékaři, sociologové. Jde o tým, který má 16 lidí. Nejde ovšem o call centrum. Ti lidé se střídají. Jeden hovor trvá většinou do třiceti minut, což je delší, než na jiných linkách důvěry. Je to o společném hledání řešení. Dělat na takové lince ovšem může vést k tomu, že časem vyhoříte. Je těžké mít v hlavě problémy jiných lidí. Proto má tým propracovaný systém podpory a vzdělávání, abychom jej pro volající udrželi ve stoprocentní kondici.“

Fotogalerie
4 fotografie