Život za volantem pod hlavičkou státního podniku Taxi Praha pro Jaroslavu Klímovou nebyl vysněnou profesí. „Bylo mi přes třicet, právě jsem ukončila nefunkční manželství a začínala nový život i pro syna, tehdy na prvním stupni základky,“ vzpomíná na chvíle, kdy opustila poklidné místo sekretářky v pražském dopravním podniku a rozhodla se pustit do nelehké taxikářské profese. Žen v ní tehdy pracovalo jen pár. „Bylo nás možná šest, růže mezi trním. Mezi chlapi jsme musely být vždy o kus napřed a ostřejší,“ řekla Blesku Klímová s úsměvem.

Za volantem byla a stále je Klímová ve svém živlu. Jako spolujezdec se totiž prý bojí.
Za volantem byla a stále je Klímová ve svém živlu. Jako spolujezdec se totiž prý bojí.
Autor: Archiv J. Klímové, Česká televize, INT

Osmiletá kariéra jí v dobách hlubokého socialismu přinesla dostatek času k výchově syna i svobodu bez pravidelné docházky do kanceláře. Během těch let také poznala bezpočet obyčejných lidí, ale i známých postaviček pražského koloritu 80. let minulého století. „Jako řidič vyslechnete neuvěřitelné věci a ještě neuvěřitelnější občas vidíte,“ řekla. Svoji volhu opustila s příchodem sametové revoluce. „Po amnestii na začátku 90. let v ulicích přibylo zločinců a s nimi i vražd taxikářů. Ty pak začali vytlačovat i bývalí veksláci...,“ uzavírá Klímová.

Porcelán i Menšík

Díky práci taxikářky ale Klímová občas nakoukla pod ruce lidí v továrních provozech a také na filmařský plac. To první prožívala třeba v karlovarské porcelánce či tasické sklárně, to druhé, když na Liberecko několikrát vezla Vladimíra Menšíka (†58) na natáčení seriálu My všichni školou povinní. „Díky němu se syn zamiloval do filmového světa,“ směje se Klímová. „Seděl na zadním sedadle a nábožně sledoval pana Menšíka při pročítání scénáře nebo naslouchal jeho vyprávění.“ Také Klímová byla svědkem hercovy neutuchající bujarosti. „Večer po natáčení jsem ho vezla domů do Holešovic a on vždycky: ‚Jaruško, zastavte mi tady...‘ a nechal se vysadit před oblíbenou hospůdkou. Tam jsem ho ráno zase nabrala,“ vzpomíná Klímová.

Jedním ze známých zákazníků paní Jaroslavy byl i herec Vladimír Menšík, vozila ho na natáčení seriálu My všichni školou povinní.
Jedním ze známých zákazníků paní Jaroslavy byl i herec Vladimír Menšík, vozila ho na natáčení seriálu My všichni školou povinní.
Autor: Archiv J. Klímové, Česká televize, INT

Šlapky z »Parkáče« i luxusní dámičky

K pražskému koloritu neodmyslitelně patřily i prostitutky, které za zákazníky jezdily samozřejmě taxíky. „Volaly nám klidně i domů, s ženskými jezdily rády – nesápaly jsme se na ně a mohly si s námi normálně popovídat,“ prozradila Klímová. Dvě z jejích zákaznic se pravidelně nechávaly vozit do holešovického Parkhotelu (dnešní Mama Shelter) či do prodejen Tuzexu. Jedna z nich měla v občanském průkazu potvrzené povolání zdravotní sestry. „Tak to prostě bylo – razítko v občance bylo svaté, ale čím se kdo živil skutečně, bylo na něm,“ připomíná praktiky tehdejší doby Klímová. „Smutné pak bylo vidět ty holky postupně upadat pod množstvím pervitinu, prášků i alkoholu.“

Výjimku tvořily takzvané luxusní „callgirls“. „Jedna z nich, v mé povídce přezdívaná Hraběnka, je jednou z postav knížky,“ říká Klímová, která ji popisuje jako chladnou mramorovou sochu s dokonalou figurou. „Jednou si přála odvézt z Prahy na bratislavské letiště, poprvé se po cestě rozpovídala. Prý inženýrka ekonomie, studovala v Londýně,“ vzpomíná Klímová. „Po smrti rodičů skončila v socialistickém Československu. Právě tahle cesta na Slovensko ale byla její poslední tady u nás. Po cestě mi došlo, že už se z cest za hranice nevrátí a stejně jako všechno ostatní, co jsem kdy v autě vyslechla, i tohle zůstalo mezi námi,“ dodává Klímová.

Bílou volhou vozila Klímová ještě v roce 1990 stejně tak dokumenty mezi Prahou a Brnem jako nevěsty ze Staroměstské radnice na hostiny.
Bílou volhou vozila Klímová ještě v roce 1990 stejně tak dokumenty mezi Prahou a Brnem jako nevěsty ze Staroměstské radnice na hostiny.
Autor: Archiv J. Klímové, Česká televize, INT


Smrt na sedadle spolujezdce

Černou kapitolu taxikářských zážitků pak pro Klímovou vždy představovaly nejen vážné nehody, ale zejména přepadení a smrt řady kolegů. Přepadení zažila na vlastní kůži, proti tomuto riziku se dokázala obrnit, ale se smrtí kolegů se nesmířila nikdy. „Třeba feťák, který potřeboval peníze, střelil kolegu do krku. Musela jsem si na své zákazníky dávat velký pozor. A když pak jen v lednu 1990, díky hodně nepovedené amnestii, došlo k téměř desítce vražd taxikářů, řekla jsem si, že je čas na změnu. Zmiz z té drožky, holka, než tě někdo zařízne,“ řekla si Klímová.

Tyto a spoustu dalších zážitků Klímové si žádali vypravovat blízcí i vzdálení známí. „Tak jsem si řekla - proč se o ně nepodělit?!“ prozradila, jak přišel impulz k sepsání povídek do prvotiny Pražská taxikářka. „Na daleké cesty se soudruhy řediteli velkých podniků, převozy luxusních i obyčejných šlapek mezi pražskými podniky a lepšími hotely, i na svatby nebo jízdy s filmaři se nedá zapomenout,“ dnes s nostalgií říká Klímová. „Bohužel však právě i na přepadení, bouračky nebo násilná úmrtí kolegů,“ dodává žena, kterou dnes nejvíc těší její zahrada a rodina.

Fotogalerie
7 fotografií