Markéta byla zapálená do zachraňovaní druhých už jako malá holčička. „Pamatuji si, že už jako děti jsme s mým bráchou párkrát přitáhli domů plyšáka od popelnice. Bylo nám jich líto, jak tam tak sedí sami, bez pomoci,“ rozpovídala se o svých charitativních začátcích.
Pád ze střechy
Přestože jejím snem nebylo být samaritánkou, ani se stát po smrti svatou, osud ji přivedl až k pomoci druhým. Vše to začalo jedním nevinným rozhovorem s kamarádem v době, kdy Markéta ležela v nemocnici. „Psala jsem si s kamarádem Martinem, který mě trpelivě poslouchal. A pak z něj vypadlo, že spadl ze střechy při prací, zamotala se mu hlava. Byl pár týdnů v kómatu, rozpůlila se mu pánev, jedna noha rozdrcená...,“ popisuje. A právě to byl ten moment, který změnil Markétin přístup k životu.
Nakopnutí do zadku
„To mě najednou úplně koplo a vytočilo. Zaprvé, co já si tady kňourám, když jsem vlastně v pohodě... A zadruhé mě štvalo, že nemá šanci na práci,“ rozvyprávěla se. Martin se stal Markétiným prvním „projektem“ - napadla ji totiž spásná myšlenka. Koupila speciální auto a spolu s Martinem začali rozvážet handicapované po Praze a okolí. Projekt Helpdriver funguje dodnes a pomáhá postiženým ke snažšímu životu.
Kromě něj nyní Markéta spolupracuje s organizací WeCan, pro niž pořádala už několik akcí, další pomáhá produkovat. Zapojila se taktéž do projektu Ježíškova vnoučata, v zimě zase roznáší bezdomovcům spacáky a finančně jim přispívá.
Pomoc druhým není její prací, živí se grafikou, přesto ji vnímá jako své poslání. „Nedělám to pro pro prachy, ani pro slávu... Já z toho mám rozhodně daleko víc než výplatu. Pár dost ošklivejch kocovin, stovky známejch a dobrej pocit, že tu nejsem do počtu. A nepopsatelný pocity, když se z pozvdálí koukám po těch lidech, co kolem trdlujou jen proto, že nedám pokoj. Úsměvy těch, kterejm to pomůže, dá naději. To mi stačí, to je víc než dost,“ prozradila Markéta, která má jen chuť měnit svět k lepšímu. „Nejsem sluníčkář a ani hipík,“ smála se.
Už si nezoufám!
Pořádání charitativních událostí Markétě změnilo život. Rozhodně už si nenaříká. Naopak. „Odpověď bude dost patetická, ale jinak to asi nejde. Fokus a vidění světa je někde jinde, objeví se zvláštní pokora k tomu, co máme a co bychom mohli ztratit, ani nebudeme vědět jak. ...Určitě se člověk dost otrká a musí se přestat schovávat a stydět, pokud bojuje za něco, co není zrovna v kurzu. Ustát nepřízeň okolí, věčný dotazy, často úšklebky i pohrdání,“ svěřila se, že to není jen procházka růžovou zahradou.
„Ale taky se najednou ukázala spousta lidí, který se přidávají, pomáhají, podporují. Taky se styděli. A ta naděje, ta dává křídla, ta podpora je neuvěřitelná a navíc funguje princip ‘pošli to dál’. Spousta lidí se nechá inspirovat a pak se sama přestane stydět a začne po malejch dávkách různě pomáhat. A to za to stojí,“ těšila se zapálená Markéta nakonec.
