V Praze žije více než milion dvě stě tisíc lidí. Míjí se na ulici, v metru, v supermarketech. Avšak oční kontakt navážou zřídkakdy. V momentě, kdy si druhý všimne, že se na něj díváme, sklopíme zrak nebo změníme objekt zájmu, protože se nám zdá takové zírání neslušné.
„Vždy, když jezdím metrem, netuším, co s očima… kam s pohledem. Kolem mám desítku lidí a je mi vždy hloupé podívat se vzhůru. Přitom bych měla chuť číst v tvářích druhých, ale mám naučené, jak je to neslušné. A tak sklopím zrak,“ vyprávěla studentka Lenka (25), kterou na akci přivedla chuť nahlédnout druhému do nitra a zjistit, jaký člověk je.
V nejlidnatějším městě České republiky si lidé při cestě do práce a z práce připadají mnohdy opuštění. „Mám kolem sebe tolik lidí, ale cítím se tak sama. Tahle akce mi pomohla uvědomit si, že se můžu na druhého podívat, usmát se. Jako kdybych v očích druhého objevila něco známého. Mám rázem pocit, že nikdo není cizí, že si bariéry vytvářím sama,“ nebála se mluvit o svých niterných pocitech po hodině sezení na Staroměstském náměstí Veronika (26), u které se za tu dobu vystřídalo šest lidí.
Akce zaujala nejen obyvatele metropole, ale také cizince a Čechy, kteří kvůli akci cestovali i stovku kilometrů. „Loni jsme tuhle akci propásli a moc nás to mrzelo. A tak jsme si s přítelem nemohli nechat ujít tuhle. Přijeli jsme do Prahy jen kvůli ní,“ svěřila Tereza (22).
Prague Eye Contact nebyl pouze o minutě ticha, kdy jste sledovali jeden druhého. Někdy si protějšky při pohledu natolik porozuměly, že si další desítku minut povídaly a zjišťovaly, co přesně mají společné, co je tím známým a přitažlivým, co vidí v očích toho druhého. „S poslední slečnou jsem strávil asi půl hodiny. Bylo to neskutečné propojení při našem pohledu. Nakonec jsme si i vyměnili kontakty,“ těšil se z nečekaně milého setkání Patrik (29).
