Výstavu kurátorsky připravili Adam Budak a Martin Dostál, její koncepci si ale Kolíbal vymyslel sám. Kolíbal chápe kresbu jako definitivní dílo. Současně ale kresby ukazují způsob autorova myšlení a rozvíjení daného tématu. Tím je v Bílých kresbách z let 1968 až 1976, kterými výstava začíná, čas a procesuálnost, prostorovou iluzivnost zase tematizuje cyklus Iluze a fikce z let 1977 až 1979. Různé podoby práce s geometrií započaly Berlínské kresby z roku 1988. Ty otevřely autorovi prostor pro další kresebné cykly, stejně jako pro akvarely či reliéfy.

Výstava připomíná i kontext rozvíjení kresby do třetího rozměru. "V roce 1992 jsem měl příležitost dostat se do ateliéru Alexandra Caldera (....) Byla to pro mě zvlášť vzrušující věc, v 50. letech jsem viděl jeho katalog vydaný Muzeem moderního umění v New Yorku, a tam jsem vlastně objevil, že nejde o to, zda se socha pohybuje, či nepohybuje, ale že socha může být tak lehká, že může viset od stropu jen z několika drátů. Že je to vlastně plastika, která se blíží kresbě, nebo kresba, která se stává plastikou. A toto je vlastně mé životní kredo," řekl před zahájením výstavy Kolíbal.

Výstava jednoho z nejvýznamnějších českých představitelů konceptuálního umění potrvá v mezaninu Veletržního paláce do 3. května. Součástí stálé expozice se pak ode dneška stává rekonstruovaný vídeňský ateliér dalšího významného českého umělce druhé poloviny 20. století, Zbyňka Sekala.

Zbyněk Sekal (1923 až 1998) žil od roku 1970 v emigraci ve Vídni, kde také zemřel. Myšlenka přenesení jeho ateliéru do Prahy vznikla hned po jeho smrti zejména proto, že ho Sekal dovedl do záměrné podoby Gesamtkunstwerku, prostoru koncipovaného jako završené umělecké dílo. Plastika hlavy, kterou umístil do jeho jádra, je v zásadě autoportrétem autora, je ale také tváří smrti. Vznikla destrukcí a novou modelací jedné z Vratkých staveb z poloviny 60. let, se kterými se umělec vnitřně identifikoval. Potvrzuje, jak silně se cítil součástí svého ateliéru, dílny, do jejíhož organismu se prostřednictvím tohoto posledního díla zabudoval.

Dílna mu byla doupětem, úkrytem, místem, ve kterém formuloval své bytí a ve kterém vedl dialog se svými nálezy. Jako obydlí chápal i své objekty - schránky chránící střed, jehož skromnou povahu chápal jako vzácnost, skládané obrazy. Ateliér obsahuje takřka kompletní soubor Sekalových sáder z let 1955 až 1997, řadu schránek a vybavení ateliéru, ve kterém tvořil v letech 1980 až 1997.