„Nemusíme být ale pamětníky, abychom ocenili suverenitu, s níž fotograf zachytil kosmopolitní přístav v ústí Temže a zároveň osobitě vystihl náladu města, udávajícího tón 60. letům. Neobyčejně složité téma ovšem není omezeno na místopis. Jistá zašlost významu britského impéria se promítla do duší jeho obyvatel. Právě to fotograf rozpoznal a osobitě podal. Ke knize se nevracíme ani tak kvůli námětu: mezníkem se v příběhu fotografie stala hlavně svým pojetím," píše v předmluvě teoretik fotografie Josef Moucha.
Snímky z cyklu Londýn byly v Praze poprvé vystaveny už v roce 2002 k desátému výročí autorova úmrtí. Výstava se ale stala záhy po svém otevření obětí povodní a byla předčasně ukončena. Leica Gallery tak představuje tento legendární soubor v obnovené premiéře, řekla dnes novinářům kurátorka výstavy Dana Kyndrová.
Autor patří ke generaci ovlivněné legendární výstavou Edwarda Steichena The Family of Man. Podobně jako Henri CartierBresson fotografoval výhradně černobíle, pracoval zásadně s Leicou a byl představitelem takzvaného rozhodujícího okamžiku. Ačkoli v jeho díle jsou i fotografie zachycující třeba pohřeb Jana Palacha, těžiště jeho tvorby netvoří reportáž.
"Byl fotografickým básníkem všedního dne a měl neuvěřitelnou schopnost vidět ve zdánlivě banálních výjevech hluboké lidské obsahy," říká fotografka Kyndrová. Připomněla, že Novotný fotografoval také srpnové události roku 1968 a byl vedle Josefa Koudelky dalším fotografem, o něhož měla zájem agentura Magnum. "Přišla ale normalizace a Novotný na rozdíl od Koudelky zůstal tady," vzpomínala.
Novotný byl fotografický samouk. V roce 1956 se vypravil do Prahy za Josefem Sudkem, aby ho požádal o výběr fotografií pro svoji první výstavu. Mezi oběma fotografy s věkovým rozdílem dvou generací se vyvinulo celoživotní přátelství. Novotný se natrvalo do Prahy přestěhoval, spolupracoval s kulturními periodiky a fotografoval pro divadlo, především pro Činoherní klub. Právě s ním se také v roce 1964 dostal do Londýna. Publikoval kolem pěti set snímků ročně a většinu honorářů věnoval cestování. S nástupem normalizace ale jeho snímky zmizely ze stránek novin a časopisů a ztratil možnost fotografovat i pro divadlo. Po listopadu 1989 začal znovu cestovat a fotit, jeho život se však krátce nato uzavřel.