V názvosloví vztahů už není tak snadné se zorientovat. Zatímco manžel a manželka si ještě jakž takž drží původní definici, milenka a milenec už o ni přišli, stejně tak jako snoubenka se snoubencem.

Kdo je kdo?

Manžel, manželka – tady je to jasné, co je psáno to je dáno.

Snoubenka, snoubenec – tak tady, vážení přátelé, už to může být v podstatě jakkoli. Snoubenka říká někdo ženě, se kterou žije deset let, někdo ovšem ženě, se kterou se před týdnem poprvé vyspal a u dam je to stejně. Prstýnek není nutností.

Muž, žena – randící puberťáci, soužití na hromádce, kolikrát i bývalí partneři.  A někdy nemusí odpovídat ani pohlaví.

Milenec, milenka – bokovka, nic víc, nic míň.

Přítel, přítelkyně – decentní označení staromilců a médií pro nesezdané partnery, někdy se to posune, někdy ne.

Partnerka, partner – poselství je jasné – žijeme spolu a máme společné nejen lože, ale taky byt a často i děti.

Paní, moje paní –  vyskytuje se jen v ženské formě, v mužskou si užívají jen v D/s vztazích. Svatba tu není nutná, ale zpravidla tahle formulace znamená soužití, a pánové ji používají poněkud rezignovaně.

Stará, starej, mladá, mladej – druží se s určitou sociální skupinou, zajímavé je, že „moje stará“ často s oblibou říkají sedmnáctiletí o svých šestnáctiletých vílách.

Můj kluk, moje holka – používá hlavně mládež na prvním stupni, pak už nastupují sofistikovanější označení.

A teď si uděláme výlet do folkloru českých ulic – brnkač, klátič, roštěnka, kůže, šťáva, pichna, nabíječ, ryba, kopretina, paťák, zkrátka fantasii se meze nekladou.

Nehodí se sice takhle svého vyvoleného či vyvolenou představovat rodině, ale jinak čeština unese prakticky všechno. A co si budeme namlouvat, stejně je nejdůležitější, jestli se dokážete snést, ať už s papírem, nebo bez.