Máte stylový oblek, swingová éra v Česku docela frčí.

„Dneska na to nevypadám, mám v Praze spoustu práce, ale najdete mě v seznamu nejlépe oblékajících se lidí světa. Tenhle oblek mi dal Ralph Lauren, řekl mi, ať si nějaký vyberu. Mám rád klasické věci. Nenávidím módu – teda to bych říkat neměl, ale moc rád módu nemám. Osobně trendy nesleduji. Před čtyřiceti lety jsem si ujasnil, jak se chci oblékat. Měním detaily, kravaty a tak, ale pořád mám ten stejný look. Jsem strašně nudný.“

Občas vidím vaše jméno napsané česky, s čárkou nad »i«. Jak ho vyslovujete vy sám?

„Francouzi nebo Španělé to přečtou »Blanýk «, otec říkal něco jako »Blahnik«, ale nevím, jestli si to pamatuji správně.“

Hovoříte několika jazyky, co čeština? Naučil jste se něco od otce?

„To je moje velká ostuda. Do roku 1948, to jsme se sestrou byli ještě malí, jsme měli i českou paní na hlídání. Otec byl ze staré, rakousko-uherské školy, ročník 1910, tak pro nás chtěl klasické vzdělání. Jelikož jsme bydleli na ostrově La Palma, měli jsme domácí učitele. A jedna z nich, tu jsem měl hrozně rád, také trvala na tom, ať se po řečtině učím česky. Přesto mluvím zcela minimálně, ale docela rozumím.“

A co jste věděl o Československu, než jste se sem podíval?

„Otec byl v tomto ohledu tichý, bylo pro něj příliš bolestné mluvit o Praze. V roce 1948 ho z konzulátu informovali, že se už nikdy nebude moci vrátit, jelikož zemi ovládli bolševici a Sověti. Trvalo to čtyřicet let. A to byla jeho životní strast. To matka na Prahu ráda vzpomínala: jak byla dvakrát na Smetanově Prodané nevěstě, divadla a takové věci. O Praze mluvila víc než otec. Ale on, sotva přišla sametová revoluce, se sem do pár týdnů vypravil. Jako by přišel do ráje, že je jeho vlast svobodná. Možná někoho urazím, ale komunismus prostě nemůžu vystát, ty země tak trpěly. Kéž by otec žil ještě o něco déle.“

Aby tu viděl vaši výstavu…

„Na to by byl moc starý, ale aspoň pár let, aby viděl, jak se země stala majákem kultury, jak tu lidi dokážou zajímavě mluvit o různých věcech… Něco tu proběhlo, co stojí za zamyšlení. Na druhou stranu, chtělo by to zavést kvóty na turistiku. Ruinuje města. V neděli při procházce jsem viděl paní a pána z Číny, jak sbírají kamínky z historické ulice. A pak další dívka totéž. Asi bych to neměl říkat, ale hrubě jsem je okřikl.“

Inu, děkujeme, že jste se Prahy zastal.

„Podle mě takové věci město ničí. Centrem Prahy je nemožné projít. Šel jsem na Ovocný trh, chtěl jsem koupit starožitné náušnice pro sestru, zatím jsem tu nakoupil jen samé pitomosti. Ty davy!“

A také jste se od paní Šmuclerové dozvěděl, že je tady v Praze Blahníkova ulice!

„No to mě úplně dostalo! Ani nevím, asi to se mnou nemá nic společného, ale stejně.“

Cestujete rád?

„Nenávidím letiště! To je jediná věc, kterou bych ze svého života vymazal. Vzít si prášek, letět do Prahy. Prášek, letět do Milána… Půl života jsem ztratil na pitomých letištích! Ale aspoň tam můžu číst, čtu jako šílený.“

Co jste četl cestou do Prahy?

„Řádně jsem se připravoval! Vzal jsem si Markétu Lazarovou, taková klasika, vy se mi budete smát, je to dětinské, ale úžasně krásné.“

Vůbec se nesměju!

„A takových věcí jsem četl spoustu. A taky jsem koukal na české filmy, abych měl představu a připravil se na atmosféru v Praze. Hodně se mi teď líbil film o Lídě Baarové.“

A když to srovnáte s výsledným dojmem?

„Naneštěstí tu všechno nahrazují ty ohromné konglomeráty… třeba Pařížská ulice, samé cizí obchody – Cartier, Boucheron, z toho je mi nanic. Jeďte si to přece koupit do Paříže, však můžete cestovat! Do mého londýnského butiku také jezdí dámy z Česka. Proč ta mánie?“

A vy nejste součástí té mánie? Také máte obchody po celém světě.

„Nejsem nadšený z té nesmyslné globalizace, že jsou všude tytéž obchody. V každé vesnici ve Španělsku, v Rusku, Maďarsku, kdekoli jinde. To považuji za doslova globální chybu. Tak pravil Manolo Blahník.“

V popularitě vám hodně pomohl Sex ve městě.

„To bylo tak dávno! Ale někteří lidé to pořád mají rádi… Bylo to nádherné, zábava. Se Sarah Jessikou Parker jsem skvěle vycházel. A hned se o mě začaly zajímat miliony lidí… o to jsem ani nežádal. Ale mně se prostě takhle věci stávají. Nedělám věci pro slávu, nikdy jsem o tom nepřemýšlel, prostě se mi to přihodilo.“

Stejně jako nedávná spolupráce se zpěvačkou Rihannou?

„Jo, to byla psina, až neskutečně nebeská. Je mladá, zábavná. Tuhle mi řekla: 'Sním o tom, že budu tlustá.' Začala jíst, jíst, jíst a teď je ne tlustá, ale smyslná, nádhera! Před rokem byla titěrná.“

Jak dlouho trvá, než z prvních nápadů vytvoříte hotovou botu?

„Samotná myšlenka přijde jako nic (luskne prstem) v noci. Na nočním stolku mám tužku na šňůrce a blok. Pak začnu skutečně navrhovat a potom jdu do továrny. To zabere tak dva dny, abych ideu dokončil, nastříhal, vyrobil podpatky. Ale trvá to déle, boty nejsou jako šaty nebo svetry… Napřed uděláte první kopyto ze dřeva, ideálně ne příliš tvrdého. To dělám hrozně rád. Pak podpatek… A potom se to upraví pro různé velikosti, to musí být dokonalé – jak na pohled, tak aby byla bota pohodlná.“

Na výrobě se prý osobně podílíte.

„Ano, tam nemůžu chybět. Není divu, že jsem pořád tak vyčerpaný a spím tak čtyři hodiny denně, jezdím do italské továrny pořád. I třikrát za měsíc.“

Zvažoval jste i spolupráci s dostupnějším módním řetězcem, ale proč k ní nedošlo?

„Vždy jsem si to přál, ale pokaždé z toho byla katastrofa. Chápu, že dosáhnout dokonalosti je nemožné, jenže tady prostě nemůžete mít, co si přejete, má-li to být levné. Příliš mnoho kompromisů...“

Ale jinak se experimentů nebojíte!

„Miluji je, potřebuji výzvy. Mám rád pronikání někam, kam nikdo nechodí, nakupování, kde nikdo nenakupuje… Jen pár věcí se u mě nemění: kolínská, spodní prádlo – to jsou prakticky moje součásti. Kruci, my se bavíme o češtině a skončíme u spodního prádla, teď se stydím… Ale vážně. Nosím spodky Zimmerli, vydrží věčně. To samé ponožky a trička. A boty své vlastní. Ve všem ostatním experimentuji.“

Jaké výzvy jste zatím nepokořil?

„Miliony! Ale unudil bych vás jejich vyjmenováváním.“

Vy jste jako obuvník nezačínal, vyrábíte občas i jiné věci než boty?

„Tady v Praze mě napadlo, že bylo báječné žít tu za secese. Tak úžasné hnutí lidí, co vytvářeli neuvěřitelné věci. Bavilo by mě třeba odlévat designové kliky ke dveřím. Ale pár jiných věcí jsem dělal: třeba nazouvací lžíci ve tvaru boty. Moc praktické to nebylo, ale lidi to milovali, prodaly se tisíce!“

Vytvořil jste i extra model pro Prahu… to je ale spíš umělecké dílo než bota, ne?

„Ale ne, umění ne. Možná užité umění. Přivádí mě do rozpaků, když vidím název té výstavy: The Art of Shoes. Umění bot. Prostě tak sbírám střípky všeho možného, vědomě o tom nepřemýšlím, ale pak z toho najednou je nápad.“

Takže než jste navrhl botu pro Prahu, o čem jste přemýšlel?

„O lustrech a bambulkách. Pom-pons. To byla zábava. Pak to nejlepší hedvábí z Lyonu, nejlepší pompony na trhu a korálky Preciosa jako z lustrů.“

Spousta modelek a celebrit si botami na podpatcích zničila nohy…

„Těmi mými tedy ne! Roger Vivier, když dělal boty pro Christiana Diora, napodoboval boty z 18. století, ale bylo to nemožné. Byly tak úzké, že ženy potřebovaly operace, aby je vůbec nazuly! A nemám jen jehly, mám miliony modelů s plochou podrážkou nebo nízkými podpatky.“

Umíte sám chodit na podpatcích?

„Když jsem byl mladší, tak jsem to dovedl, zkoušel jsem boty sám….“

Jak se díváte na ponožky v sandálech?

„Napřed jsem je naprosto odmítal. Vezměte si německé holky s chlupatýma nohama a ortopedickými sandály Birkenstock. Totiž tyhle sandály mám rád, ale s kraťasy to je až urážlivé. A taky nesnáším muže v kraťasech. Ty můžou nosit tak ve 12 letech. A možná na pláži. Ale všechny ty chlupaté nohy ve městech, ošklivé nohy s křečovými žílami, to je děs. Být tu prezidentem, zakážu mužům nosit kraťasy, nebo ať si holí nohy! Někteří návrháři to s ponožkami v sandálech dovedou, jako John Galliano, ale to se bavíme o něčem úplně jiném.“

Manuel »Manolo« Blahnik Rodriguez

  • Narozen 27. 11. 1952, Santa Cruz, Kanárské ostrovy, Španělsko
  • Otec z Prahy do Španělska uprchl už před nacisty, vrátit se mohl až po sametové revoluci.
  • Jeho rodina v Praze mívala lékárnu, žili nedaleko Kampy, kde teď Manolo vystavuje.
  • Rodiče z něj chtěli mít diplomata, ale na univerzitě zběhl k umění.
  • Po studiích v Ženevě a Paříži se roku 1968 přesunul do Londýna a začal pracovat v módě.
  • Dva roky nato ho tehdejší šéfredaktorka amerického Vogue navedla, ať sám začne tvořit boty. Patří k průkopníkům jehlových podpatků.
  • Ke globální slávě mu pomohl seriál Sex ve městě.

Blahníkova ulice

Takřka 45 minut si s geniálním návrhářem povídala také generální ředitelka mediálního domu Czech News Center Libuše Šmuclerová spolu s šéfredaktorem Blesku Radkem Lainem. „Jeden z nejmilejších lidí, co znám!“ shrnula Šmuclerová své dojmy z pražského setkání.

S Mistrem probrali kdeco, ovšem ze všeho nejvíc Španěla zaujala odhalením, že v Praze může najít Blahníkovu ulici. „To jako vážně? No tam se musím vypravit!“ hned si vetkl do pražských plánů návštěvu Žižkova.

A protože netušil, zda může mít název ulice něco s jeho rodinou, Blesk mu to obratem zjistil. „Ulice je pojmenována po Vojtěchu Kristiánu Blahníkovi (1887–1934), což byl český divadelní a literární historik, překladatel, novinář, knihovník a spisovatel,“ sdělila Blesku na dotaz mluvčí radnice Prahy 3 Michaela Luňáčková.

Na úterní galavečeři v hotelu Four Seasons se s Blahnikem osobně setkala rovněž módní guru Blesku Františka Čížková. „Absolutně nemám ve zvyku stát ve frontě prosebníků o fotku, zamával na mě ale sám. Kontakt obstaraly asistentky. Stála jsem tváří tvář muži, který mě lehce objal a jaksi mimochodem místo pozdravu prohodil: „Jste zajímavá, kreativně působící žena. Jsem rád, že vás poznávám. Vyfotíme se?“ byla Františka potěšena komplimentem elegána s malým, jemně nakřivo zavázaným motýlkem.

VIDEO: Výstava bot Manolo Blahnik v Miláně.

Video
délka: 02:12
720p 360p

Výstava The Art of Shoes v Miláně Youtube.com

Fotogalerie
82 fotografií