Co pro vás znamená tanec?

Tanec pro mě znamená svobodu a vyvolává ve mně obrovské pocity štěstí. Odmalička jsem někde poskakovala, více jsem k tomu ale přičichla až na JAMU. Měli jsme tam modernu i hodiny baletu, ovšem to už mi bylo přes 18 let a byla jsem na tanec poměrně „tuhá“ a o moc víc ohebnou už jsem se nestala. Zjistila jsem ale, že tanec miluji. Nejvíc se mi však dostal pod kůži při StarDance, kde se sešly v pravý čas tři důležité aspekty – že miluju hudbu, že miluji tanec a také že se můžu učit něco nového.

Máte svůj nejoblíbenější tanec?

Z těch, co jsem se učila, mě velmi bavily jive, cha-cha a slowfox. Všechny jsou technicky hodně náročné, ale pokud je ovládnete a povede se vám pěkná kombinace kroků, dostanete energetickou „povzbuzující injekci“. Naopak jsem měla obrovský problém se sambou, protože to je jen takové sexuální kroucení.

Tančíte i se svou dcerou?

Já bych s ní i tančila, ale když to doma v obýváku zkusím, tak mi říká: „Mami, netanči.“ Ale ona má pro tanec velké vlohy, od malička se mu věnuje. Myslím, že od boha dostala naděleno talentu ještě jednou tolik než já. Pokud by se mu chtěla věnovat, bránit jí v tom nebudu. Ale upozorňuji ji i na ta negativa.

Během večera Díky tanci vystoupí řada známých osobností. Bylo složité je k účasti přemluvit?

Nikoho jsem nepřemlouvala a ani bych to nedělala. Charita se nedělá tak, že někoho přemlouváme, aby šel z dobré vůle něco udělat. Od toho je to charita. Ale asi jsem zavolala tak vyzrálým osobnostem s dobrým srdcem, že koho jsem oslovila, ten mi velmi rád kývl. Už dnes mi chodí příjemné zprávy, že se účastníci těší a jsou rádi, že se něco takového uskuteční.

Jste patronkou projektu Hledáme rodiče. Co vás k tomu vedlo?

Oslovilo mě samotné téma. Líbí se mi ale také, jak se tomu ředitelka nadace Marie Oktábcová věnuje po profesní stránce a jak to Gabriela Lachoutová zaštituje po té stránce organizační. V projektu panuje dobrá synergie citu a rozumu. Charita se nedá dělat jen altruisticky. Je důležité nejen něco cítit, ale také to někam dotáhnout.  Navíc týmu a projektu důvěřuji. Věřím, že veškeré peníze, které vybereme, budou směřovat tam, kam mají.

Co pro vás znamená rodina?

Pro mě je rodina bezpodmínečná láska a pocit, že někam patřím. A také máma a táta. Děti mají samozřejmě i nějaké potřeby, ať je to potřeba objetí, jídla nebo toho, že maminka sedí na besídce ve školce.

Když jsme natáčeli reklamní spot na kampaň Hledáme rodiče, vycházeli jsme ze sloganu Jsou situace, které zažijete jen v rodině. Všichni jsme se shodli, že naším velkým zážitkem z dětství, který jsme se rozhodli na svých potomcích neopakovat, je otírání pusy nasliněným kapesníkem. Máte i vy nějaké podobné silné zážitky z dětství?

Tak ke kapesníku se určitě přidávám. Pak si pamatuji hlášky typu: „Zastrč si tu košilku, aby ti netáhlo na záda.“

Uvažovala jste někdy sama o pěstounské péči?

Musím zodpovědně přiznat, že nyní na pěstounskou péči nemám, protože jsem časově velmi vytížená a musím nejprve vypustit do života vlastní dítě. Ale nikdy neříkej nikdy. V tuto chvíli chci ale pomoci minimálně alespoň tou osvětou. Proto jsme se rozhodli uspořádat na podporu pěstounství tento jeden večer, protože každá kapka pomůže. Věřím, že i energie, kterou do toho už rok dávám, se musí někde projevit.

Jak podle vás vypadá dobrá investice?

Dobrá investice je do sebe, rodiny a blízkých přátel, do zážitků a cestování. Když se člověku daří, je fajn si udělat vlastní domov, který je jen váš a odkud vás nikdo nebude vyhazovat.

Co je vaší nejlepší životní investicí?

Jednoznačně dcera.

Čím se při investování řídíte?

Když jsem při investování intuitivně cítila, že to není stoprocentně ono, stačila třeba jen malá pochybnost, tak jsem do toho nešla. Stejně tak to je, když přijímám roli. Stalo se, že mi na ní něco vadilo, ale řekla jsem si, že to dám. Pak jsem byla na sebe hodně naštvaná, že jsem ji brát neměla, že tam nepatřím. Takže hodně dám na ženskou intuici.