7°C
Jak jste se dostala k roli Popelky?
„Byla jsem s mnoha dalšími pozvána na konkurz. Přišla jsem jako jedna z posledních a zbyly na mě šaty, do kterých se už asi nikdo nevešel. Později na plese v Moritzburgu jsem si všimla, že v nich tančila jedna baletka.“
Popelka hodně jezdí na koni. Jaký je váš vztah k nim?
„Tehdy byly populární kovbojky a indiánky, například Vinnetou nebo Poklad na Stříbrném jezeře. Když jsme jezdili ze školy na kole, tak jsme si představovali, že jedeme na koni. Měla jsem blízko k jízdárně a navíc jsem z venkova, takže jsem se občas ke koním dostala...“
Nedělalo vám problém anglické dámské sedlo?
„Ne, byla jsem zvyklá jezdit úplně bez sedla!“
Juráškové byli ve skutečnosti dva. Byl rozdíl jezdit na českém a na německém koni?
„To víte, že to byl rozdíl, a jaký! Němečtí koně byli jako vítr, ty stačilo jen jemně pobídnout a fičeli krajinou jako blesk.“
Jak se k vám chovali němečtí herci?
„Vzpomínám na ně jen v dobrém. Například Rolf Hoppe byl ke mně velmi vstřícný. On už byl tehdy někdo a já byla začátečnice. On třeba přišel, navazoval řeč a bavil se s námi. Bohužel jsme se už po natáčení nikdy neviděli. Také ráda vzpomínám na paní Karin Lesch, která byla velmi noblesní dáma a měla osobité kouzlo.“
Jak dnes vnívnímáte tehdejší spolupráci s panem Vorlíčkem?
„Jsem přesvědčená, že profesní setkání s ním v mých začátcích pro mě mělo mimořádný a nenahraditelný význam. Pro něj a jeho práci je charakteristický sarkastický, střízlivý a věcný přístup k tématu. My jsme byli dobrá kombinace – já měla spontánnost a volnost a on mě nechával. Zároveň ale nenápadně svým střízlivým okem zkušeného filmaře hlídal, abych se neposunula někam jinam. Jeho kombinace nadhledu, smyslu pro humor a mistrného přístupu k řemeslu, to je pro mě dodnes velmi cenné životní setkání.“
V celém filmu hraje velkou roli sníh, na Šumavě ho tenkrát bylo opravdu hodně. Nekomplikovalo vám to někdy natáčení?
„Všechny scény jsme museli točit na první dobrou, abychom neporušili panenskou čistotu sněhových duchen. Protože jsme si řadu věcí nemohli nazkoušet, tak vzniklo i pár kuriózních situací. Například když jsme točili poslední záběr filmu, kde jsme jeli s Pavlem Trávníčkem vedle sebe na koni, tak jsem najednou zjistila, že Pavel vedle mě není. Otočila jsem se a ptám se ho, proč nejede? Zaslechla jsem jen, jak Pavel zvolal – nemůžu, nemám koně! Se svým grošákem se totiž propadl do obrovské závěje a ten kůň byl až po prsa ponořený do sněhu!“
Jak jste měli v těch závějích zajištěný servis? Měli jste tam s sebou třeba catering?
„Ale kdepak, tehdy ještě nic takového nebylo, pokud vím. Abychom měli alespoň jednou za den v žaludku něco teplého, tak za námi jezdili vojáci v obrněném transportéru, protože žádná jiná technika by se tam nedostala, a vozili nám horký čaj. Ten nám nalévali do takových voskovaných kelímků. Tím horkem se vnitřek kelímku celý rozpustil, a když se člověk takto »ochuceného« čaje napil, celý se »zavoskoval« a další chod už neřešil.“
