Před 30 lety Horáček s Hapkou vytvořil legendární autorský tandem H+H. Svého kamaráda navštěvoval v nemocnici, později v blázinci a teď za ním jezdí i domů. Slavného textaře jsme tedy vyzpovídali. Řekl nám, jaký v jeho očích Hapka je.

BLESK: Pane Horáčku, pamatujete si na vaše první setkání?

„Pamatuji si to moc dobře. Odehrálo se v jeho pražském bytě ve Vězeňské ulici, 6. ledna 1984. Nedávno to tedy zrovna bylo třicet let.“

Jaký na vás udělal první dojem?

„Zaujalo mě, že měl na sobě župan a říkal cosi o snídani, ačkoli byl večer.“

Padli jste si hned do noty?

„V jistém smyslu ano, protože on uprostřed glajchšaltujícího socialismu žil v prostředí plném jedinečných věcí – starožitností, hudebních nástrojů, obrazů i knih. Já v takovém prostředí vyrůstal, takže mi stačil jediný pohled a věděl jsem, že se mi s člověkem, který takové teritorium vytváří, bude pracovat snadněji než s jinými. Co si myslel on o mně, to ovšem můžu jen odhadovat.“

Jaký byl váš první společný počin?

„Ještě toho prvního večera si Petr z textů, které jsem mu přinesl, nějaké vybral a dal si je v tom štůsku navrch. O pár dní později zavolal, že už má nějaká zhudebnění..., a tak se pomalu začalo rodit naše první autorské album. Oba jsme se shodli, že ho budeme chtít nabídnout Haně Hegerové.“

Proč právě Hegerové?

„Petr pro ni tehdy psal už léta a ona si ho jako tvůrce hodně vážila. Já si zase vážil jí. Samotná představa, že bych pro ni, která byla tak výrazná, že vlastně obsadila celý žánr »šanson« a všichni ostatní interpreti se posuzovali a vlastně dodnes posuzují podle ní, mohl spoluvytvářet celé album, byla pro mě na hranici snu. Vždyť jsem byl jako textař na samém počátku a neznal mě takřka nikdo, natož Hana Hegerová.“

Vaše věci ale i přesto přijala…

„Ano. V tomhle nikdy nebyla snob; chtěla hlavně zpívat to, čemu mohla věřit, ať už to napsal kdokoli. Přesto jsem jí i Petrovi byl a jsem vděčný. Možnost pracovat právě s nimi bylo něco podobného, jako by fotbalistu, který ještě pořádně nevyběhl na hřiště ani v okresním přeboru, najednou angažovali do Realu Madrid.“

A váš nejlepší počin s Hapkou?

„Album V penziónu Svět. A to proto, že tak jsem mohl uvést do života svou dávnou uměleckou představu: Tvůrce nepíše písně »na tělo« nějakému interpretovi. Naopak. Stará se o sílu samotné písně, a teprve později pro ni hledá toho interpreta, který by jí nejlépe posloužil. Našel jsem pro jeho šansony Michaela Kocába, tehdy vnímaného výhradně jako rockera. Petr chtěl pro píseň Stáří pana Kemra, pozvali jsme i Richarda Müllera, a v případech, že předloženou věc nezazpíval ve studiu nikdo líp než Hapka, byl na albu Hapka, ačkoli do té doby veřejně zpíval jen refrén v Levandulové. Penzión Svět prostě bylo cosi nového po mnoha stránkách, něco riskantního. To mě vždycky nejvíc těšilo, a myslím, že Petra Hapku taky.“

Jakou má cenu značka H+H?

„Obchodní? To fakt nevím, nejsme pivovar. Myslím, že cenná může být spíš citově. Pro mne tedy je, a to nevyčíslitelně. Nějakou hodnotu zřejmě má i pro některé posluchače, jinak by si na YouTube nepustili takového Kocoura milionkrát a Dívám se, dívám třímilionkrát. Finančně z toho nemáme nic, ale těší to hodně. Takovou cenu tedy značka H+H má.“

Kromě práce jste se s Hapkou stýkali i jinak?

„Jezdili jsme třeba po pražských i mimopražských starožitnostech a ještě spíš bazarech, kde Petr nejednou dokázal odhalit opravdu unikátní věci. Má na to cit. Jeho vkus je něco extrovního. Když jsem rekonstruoval dům v Roudnici, navrhl mi kuchyň, zádveří, bizarně řešenou koupelnu i takové detaily jako okenní šambrány. A když bylo mému synovi osmnáct let a vracel se z USA po maturitě, jako rodina jsme to oslavili v Paříži u Maxima. A Petr tam samozřejmě nechyběl.“

Jaký byl Hapka kamarád?

„No, byl... snad ještě je. Náladový. Když měl dobrou náladu, dokázal být doslova okouzlující. Když měl špatnou, zapříčiňoval skandály. Pamatuju, jak při jedné vernisáži ve Spálené ulici prohodil člověka, který se mu znelíbil, oknem. Podobně uměl být až groteskně lakomý, a vzápětí úžasně velkorysý. Když jsem v osmdesátých letech měl období, kdy jsem jako hazardní hráč šel od prohry k prohře, platil za mě všechny obědy a pak ještě dal z vlastní kapsy nejméně sto tisíc tehdejších korun na to, aby Penzión svět dostal ve studiu všechno, co potřeboval.“

A jaký kolega? Spolehlivý?

„Vždycky byl naprosto, bezkonkurenčně, legendárně nespolehlivý. Znám lidi, hlavně od filmu, kteří přísahali, že s ním už nikdy spolupracovat nebudou. A přesto vesměs znovu spolupracovali, protože Hapka je kdosi radikálně jiný – génius. Ostatně, z některých filmů nic, než právě jeho hudba, ani nezbylo.“