Potkali se v roce 1983 při premiéře komedie století S tebou mě baví svět. Blažek byl šéfem tvůrčí skupiny, která film vyrobila, Vostřáková slavnou premiéru konferovala. Prožili spolu bouřlivých i krásných 27 let. „Milenko, bez tebe mě svět nebaví,“ svěřil rozbolavělý vdovec Blesku.

Prý jste se už podruhé vůbec nechtěl ženit?

„Měl jsem pěkný byt v Záběhlicích, kam mi Milena nosila v kastrůlku jídlo od babičky. Říkala, že si připadá jako kočka ze Záběhlic z té písničky. A pořád mluvila o tom, že má s dcerou krásný velký byt na Letné. Jenže já se po rozvodu s první ženou zařekl, že se už nikdy neožením.“

Ale nakonec jste se přece jen oženil.

„Kvůli Milence jsem opustil všechny ženy, s nimiž jsem se v té době stýkal. Jedna dokonce šla za Milenou a chtěla, aby mě nechala. V roce 1984 jsme spolu seděli a popíjeli víno a přišla řeč na to, že bychom spolu mohli bydlet. Že já bych nechal její dceři byt a šel k Mileně na Letnou. A ze mě najednou vylétlo: Tak se rovnou vezmeme! A protože jsem typ člověka, který, co řekne, taky dodrží, byla svatba.“

Říkáte to, jako byste nějak litoval.

„Víte, bylo nám okolo padesáti. To už je těžké se sžívat. Myslím, že v tomto pozdním věku je lepší milenecké přátelství se vzájemnými návštěvami. Když do Záběhlic přijel stěhovák pro moje věci, měl jsem trauma, že jsem udělal chybu. Byt na Letné je krásný a prostorný, ale já tam vlastně po 27 letech dodnes některé věci hledám.“

Začátek vašeho manželství pokazil vážný úraz.

„Ano, Milenka jela na zájezd s Milanem Chladilem a Karlem Hálou. No a Hála měl při zpáteční cestě zřejmě mikrospánek a na cestě z Brna do Prahy vyletěl ze silnice. Milenka si strašlivým způsobem zranila nohu. Zlomila si ji tak, že ji měla nárazem otočenou o 180 stupňů. Operovali ji v Benešově, vypadalo to, že o nohu přijde. Pak byla rok v Kladrubech.“

Co ještě ovlivnilo vaše manželství?

„Náš vztah měl mnoho peripetií. Milovali jsme se, ale v některých věcech jsme si nerozuměli. Milenka reagovala rychleji, než myslela. Jsem moravský Slovák, temperamentní jako ona a taky umím vyletět. Milenka mě trestala mlčením. Odjela na 3 měsíce na chalupu a já za ní nesměl.“

Na dovolenou v Turecku s Milenou Jiří dodnes vzpomíná
Autor: archiv Jiřího Blažka

Vy se neumíte urazit?

„Ne, jsem extrovert, raději snesu nadávky než mlčení. Mockrát jsem ženě říkal, že půjdeme za Mirkem Plzákem, aby nám poradil. Myslím, že dělala chybu, když mi stále připomínala minulé poklesky, co jsem udělal, řekl a tak. Ty výčitky mě trápily. Můj kamarád režisér Václav Vorlíček tomu neustálému vytahování minulosti říká: Vykopávat hroby.“

Teď to vypadá, že jste neměli moc šťastné manželství.

„Ale to vůbec ne. Prožili jsme spolu mnoho nádherných zážitků. Milenka byla zábavná, společenská a uměla skvěle vařit. Jak šel čas, dostali jsme se nad ty naše problémy a těšili se, jak spolu prožijeme d o c e - la pěkné stáří. Milovali jsme se, byli jsme celkem zdraví, zabezpečení…

Jaké byly Mileniny poslední chvíle?

(pláč) „Promiňte, já o tom nemůžu mluvit. (po chvíli) Trvalo to devět týdnů. Mysleli jsme spolu s Milenčinou dcerou Annou, že ji z toho v Motole dostanou. Ptali se nás tam, jestli Milena nebyla u řeky Orinoko a nechytla tam exotickou infekci. Ona ale rok nikde nebyla. Stav se zhoršoval, ležela na JIP.“

Komunikovala s vámi?

„Když tam tak ležela s kapačkami, vztáhla jednou ke mně ruku a řekla: Jirko, choď častěji, třeba mě už neuvidíš. (pláč) Neměla vůbec chuť k jídlu, nosil jsem jí ovoce, ale jen si uďobla. Byla na umělé výživě. Jednou v sobotu jsem tam přišel (pláč), a už jsem ji na pokoji nenašel. Přitížilo se jí, odvezli ji na ARO.“

Probrala se ještě k vědomí?

„Byla uspaná tři týdny, už se nikdy neprobudila. Chodil jsem tam, hladil jí ruku, ale byla nehybná. Vyřizoval jsem jí pozdravy od přátel, snažil se žertovat, protože se říká, že lidé i v tom umělém spánku vnímají. Byla i na dialýze, protože jí selhávaly ledviny.“

Už nebyla šance?

„Bylo to moc špatné, přibývalo kolem ní přístrojů. Když jsem přišel 7. června, jeden přístroj ukazoval, že má tep 165 a tlak 64 na 45. Večer zemřela. Ve 22:10 volal doktor, že moje Milena umřela. (pláč) Zažil jsem smrt otce i maminky, oba jsem miloval, ale tohle bylo horší.“

Jak snášíte samotu?

„Jsem sám ve velkém bytě, je mi tam úzko. Často ji volám, povídám si s ní. A utíkám z toho bytu mezi lidi. Nedávno jsem byl s kamarádem na Slapech, plaval naznak ve Vltavě, koukal se do modrého nebe a říkal si, že tam někde Milenka je a dívá se třeba právě na mě.“

Nedá mi to, abych se nezeptala, proč na pohřeb nepřišel Slávek Jandák, který v médiích přiznal, že s vaší paní chodil.

„Myslím, že si ji dokonce chtěl vzít. Vím, že jí hodně pomáhal, když ještě měla zákaz pracovat. Ale nevím, proč na její pohřeb nepřišel. Smuteční oznámení jsem mu poslal.“

Co budete teď dělat?

Pracuju. Mám smlouvu od brněnské televize, píšu scénář pohádky. Pro ministerstvo kultury dělám posudky na žádosti na koprodukce, jsem v dozorčí radě Dillie, přizvali mě jako dramaturga pro nový film Můj vysvlečenej deník režiséra Martina Dolenského. Mám nos na látky. Dneska je málo dobrých dramaturgů. Mám taky dost nerealizovaných scénářů. Vím, že se uživím. Ale tváří v tvář smrti milovaného člověka si teprve uvědomíte, co všechno jste jeho odchodem navždy ztratil.“