Poslední Honzíkova slova: Maminko, já ti neumřu...

Přinášíme autentickou výpověď vražedkyně Antonie Staškové, jak jsme ji stačili zaznamenat. Má však mnoho rozporů s tím, co vypovídala hned po činu. U soudu řekla:

"Byli jsme v autě, říkala jsem mu (obžalovanému Greplovi), ať jede domů, on řekl, že ne, a že nás zabije. Že to jediná cesta, jak všemu uniknout. Pak mi řekl, jakým způsobem to udělá. Že to udělá stříkačkou, že to bude rychlý. Pak, že to udělá nožem."

"Slyšel to Honzík?" ptá se soudce.

"V autě byl, ale hrál hru. Já jsem Pavla přemlouvala, ať jede domů, že to pro něj bude lepší. Říkal, že to mám udělat já, že se nestrefí, že ho to nebude bolet. Pak jsem mu to píchla. On mu držel ruku." Stašková se u soudu hroutí. Záhy ale pokračuje.

"Pak zavolal Honzíka vzal si ho na klín. Podržel ho a křičel ´tak dělej´. Napoprvé jsem se dotkla kůže. ´Musíš to, musíš to, udělat,´ křičel na mě. ´Pak to bude na tobě´, poučoval mě. Věděli jsme, co Roman (Roman Rokos - bilogický otec Honzíka) říká a píší noviny. Pak jsem ho píchla. Nechtěla jsem, aby mi ho sebrali (myslí Honzíka) a já bych neměla zase žádné dítě. Píchla jsem ho vedle žíly. Pavel nevěděl, že to nechci udělat. ´Udělej to, ty jsi neschopná,´ křičel. ´Ty ho neumíš ani zabít´, křičel na mě. Pak jsem ho požádala, že půjdeme ven. K jámě, kterou má pro nás připravenou. Honzík šel s námi. Dole ho měl Pavel v ruce. Kdybych to věděla, tak tomu zabráním.

"Co se dělo u té jámy?," ptá se soudce.

"Řekla jsem, že je to skvělý. No skvělý. Nic jiného mě nenapadlo říci. Řekl mi, abych šla napřed. Já odešla. Uslyšela jsem řev. Já letěla dopředu za ním."

"Jak jste byla daleko?" táže se soudce.

"Asi deset metrů. Když jsem přiběhla. Přes to triko se mu valila krev. Zvedla jsme si ho n klín. V kleče. ´Miminko neumírej mi!´ říkala jsem. ´Maminko, neboj, já ti neumřu...´

V tu chvíli je v soudní síni hrobové ticho. Stašková za chvíli pokračuje:

"Pavel stál o kousek dál, takže nevím co dělal. Já si ho vzala na sebe. Pavel se strašně divil, že Honzík ještě žije. Myslela jsem, že už nic nemůžu dělat, proto jsem mu neposkytla pomoc. Seděli jsme potom v autě. ´Víš, co já to uspíším´, rozhodl Pavel a udusil ho."

Stašková podle svých slov za celou dobu ani jednou nezauvažovala, že by měla Honzíka vrátit biologickému otci. "Já to beru, že to je moje vina, že zemřel, protože jsme na to přistoupila. Ale já ho nezabila," řekla na závěr,

Rozpory mezi výpovědí hned po činu a u pondělního soudu vnímá soudní znalkyně jako účelové jednání obžalované.

Nožem, kterým zabili Honzíka, si Stašková s Greplem potom krájeli chleba! Více čtěte zde.

O tom, co vypovídal druhý obžalovaný Pavel Grepl, čtěte zde.
O finančních nárocích Honzíkova otce Romana Rokose čtěte zde.

Jaký trest hrozí matce - zrůdě? Čtěte zde.