7°C
Ke coming outu (veřejnému přiznání odlišné sexuální orientace, pozn. red.) většinou dochází už v pubertě, vy jste ale byl řadu let ženatý a máte dceru. Uvědomil jste si svoji orientaci opravdu až jako dospělý?
„Třeba už v deseti letech se vám může stát, že se vám jako klukovi bude líbit nějaký jiný kluk. Já jsem si to všechno uvědomil až jako úplně dospělý, ale samozřejmě si vybavuju, že se mi kluci líbili už jako malému, kdy jsem se na dovolené díval na nějakého chlapa.“
Proč jste tedy svoji orientaci tolik let schovával?
„Já ji neschovával. Tohle všechno řešíte až v době, kdy máte nebo nemáte s kým chodit. A když tohle období došlo i na mě, přemýšlel jsem jenom o holkách. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohl chodit s klukama. Společnosti a době, ve které jsem vyrůstal, se přede mnou podařilo utajit, že by bylo normální, aby spolu byli dva kluci.“
Dnes už to mají mladí homosexuálové jednodušší?
„Já mám pocit, že jsem k těmhle otázkám tak otevřený, protože žiju už mnoho let v Praze. Na Moravě je to stále hrozně exotický. Toho, že budu exot, jsem se upřímně strašně bál. Počítal jsem s tím, že se budu osudem blížit bezdomovcům. Ale v unešení z lásky jsem byl ochoten to risknout.“
Jak vaše přiznání k homosexualitě tehdy vzali rodiče?
„Ti tehdy přišli z ničeho nic o syna. Zatelefonoval jim člověk, kterého neznali. Jako kdybyste vychovali dítě a ono vám pak zatelefonovalo, že je černoch. Bylo to pro ně hodně těžké. Když jsem potom ale poprvé přijel i s Pavlem, bylo už všechno fajn a hezký. Máma se na něj ve dveřích podívala a bylo jasné, že bude takový další její syn. Pavel dodnes vypadá hrozně mladince a tehdy tak vypadal samozřejmě ještě mnohem víc!“
A co vaše dcera Zdenička? Jak ta to bere, že táta žije ještě s jedním tátou?
„Byla tehdy hodně malá, byly jí nějaké dva tři roky. Ale pamatuju si, jak u nás přišla do ložnice a chtěla vidět, jak s Pavlíkem spolu ležíme v posteli. A taky nám pořád spojovala ruce dohromady, aby viděla, jestli nám to spolu opravdu sluší a jestli se máme rádi. Bylo to moc hezký.“
S jakými se setkáváte reakcemi, když s Pavlem třeba jdete po ulici a držíte se za ruce?
„Nedržíme se za ruce. To nejde. Já sám nejsem moc velký bojovník a Pavel už vůbec ne. My jsme oba vychovaní tak, že nemáme lidi provokovat. Člověk, který doma používá latex, v něm taky nechodí po ulici. Lidi by si měli uvědomit, že i jejich soused může být gay. Stává se často, že mi píšou tátové od rodiny, mají ženu a dvě děti, s manželkou už několik let nespí. Ptají se mě, kde jsem k tomu vzal sílu já. Chlap může mít rád chlapy a k tomu mít silnou motorku a ve skříni koženou okovanou bundu.“
A co si myslíte o gayích, kteří opravdu chodí v těch růžových košilkách, kroutí zadkem... Nekazí tak trochu homosexuálům obecně image?
„Vůbec ne. Naopak to nám, chlapům, kteří se chovají normálně, přináší jedno pozitivum. Mně dodneška lichotí, když mi někdo řekne, že tomu nevěří, že jsem na kluky. Jsem rád, že můžu být jedním z těch, kteří můžou přesvědčit většinu lidí, že homosexuálové jsou naprosto normální lidi.“
Hrál jste spoustu homosexuálů ve filmu i v divadle, v Kameňáku, v Ošklivce Katce, v Letišti, v muzikálu Producenti...
„A už by to stačilo. Od té doby, co jsem se ke své orientaci přiznal, si na mě režiséři často vzpomenou. Paradoxem ale bylo, když jsem kdysi hrál v Kleci bláznů, tak ta moje role byla jediná heterosexuální. V té době jsem byl šťastně ženatý, Zdenička byla čerstvě na světě.“
Je showbyznys opravdu tak tolerantní k homosexuálům, jako to vypadá?
„Je. Ale taky jsem v muzikálovém divadle, tam je balet a sbor, od chlapa se to i tak nějak očekává, že bude gay.“
Čím to, že je v uměleckých profesích tolik gayů?
„Jsou kreativnější. Mají tvůrčího ducha, sebevědomí a hlavně jsou hodně citliví, Je to logické, že se o tato jemnější povolání hodně zajímají. Historicky měli muži vždy větší předpoklady ke kariéře, o děti se starala žena. Dnes se muži se ženami o úlohu rodičů dělí. A gayové většinou děti nemají.“
Taky se říká, že když se dva gayové potkají, tak na sobě poznají, že ten druhý je taky na kluky.
„To jsem hrozně dlouho neuměl. A teď je to jedině tím, že když se na sebe koukáte, tak vysíláte určitý signál "já jsem na kluky, ty jsi taky"? Ti dva chlapi pak můžou být uprostřed Václaváku a budou o sobě vědět. Je to ochotou dívat se na toho druhého jinak. Dřív mě taky balili kluci a já to nechápal, nechtěl.“
Máte za sebou zkušenost z manželství, teď už osm let žijete s mužem. Nechybí vám ženský element?
„Partnerství je smlouva. Já mám hrozně rád rčení, která si odporují. V tomhle případě skvěle sedí: Opaky se přitahují a vrána k vráně sedá. I s ženou jsme byli spíš ten druhý případ, hledali jsme, co máme společného, ne opaky. A s Pavlem je to taky tak – máme se rádi, protože jsme si ve spoustě věcí hodně podobní. Takže nechybí.“
A co domácí práce? Poradíte si jako pánská domácnost? „
Mě třeba hrozně baví žehlení! Pustím si k tomu film, nejlíp Pána prstenů, když už mám dva koše prádla, a žehlím. Baví mě zaobírat se čistým prádlem, rovnat ho, uklízet do skříně. Ale vůbec si nemyslím, že by to byla ženská práce!“
Jaké jsou podle vás nejmylnější představy o homosexuálech?
„Že šišláme a oblékáme se zženštile. A já sakra nechci, aby se můj partner oblíkal do punčocháčů a lodiček. To bych si vzal tu ženskou. Já ho chci proto, že je to chlap. V poslední době nám to ale trochu kazí metrosexuálové. Fušujou nám tak trochu do řemesla a dělají nám to těžší. (smích)
