Rusové Táně zabili maminku i 50 sousedů. Pomáhá s identifikací těl a dokazováním válečných zločinů

Izjum, před válkou asi čtyřicetitisícové město, leží v Charkovské oblasti na severovýchodě Ukrajiny. Charkov byl mezi prvními cíli invaze 22. února 2022, okolí následovalo. 

„26. února už byly slyšet výbuchy. S maminkou a dcerou jsme se schovaly do hlubokého sklepa v pivovaře.“ Tam vydržely týden, do 4. března. „Byly to strašné noci, venku minus deset, nešel plyn ani elektřina, abychom si zatopily - byly jsme rády, že nás hřeje aspoň pes.“ To ráno byl klid, tak se ženy rozhodly z Izjumu odjet, jak paní Táňa vylíčila na akci v zahraničním výboru české Sněmovny.

„Ve městě byl chaos, lidé vykoupili všechny potraviny, stály se dlouhé fronty na obchody, benzin, bankomaty. Někteří chtěli hned odjet, jiní mysleli, že to rychle skončí – že v 21. století není válka možná,“ vzpomíná paní Táňa pro Blesk. A tak ani maminka s ní za žádnou cenu nechtěla. „Byla hluboce věřící. Vedle našeho domu byl kostel, chodila tam každý den. A myslela, že ji ochrání,“ líčí pro Blesk Zprávy paní Táňa.

Měla jsem jí zalhat, vyčítá si dcera

„Když se bombardování zhorší, poběžím do kostela,“ říkala jí maminka a nenechala se přesvědčit ani od dcery, ani od vnučky. „V tu chvíli jsme nevěděly, zda bezpečně z města vyjedeme, jelikož bylo už téměř celé obklíčené ruskou armádou, nevěděly jsme, jestli je naše rozhodnutí správné. Přesto si nyní říkám, že jsem jí měla něco nalhat, že třeba pojedeme jen vedle do vesnice a zase se vrátíme,“ vyčítá si doteď Táňa. „Jenže jsem se musela rozhodnout v panice. Největší strach jsem měla o dceru, už je velká, a jestli přijdou do Izjumu vojáci, budou znásilňovat. A všichni jsme si mysleli, že to rychle skončí,“ líčí s tím, že ve městě zůstala i její sestra (uprchla s manželem o něco později) a další příbuzní. „Jsem na sebe pořád naštvaná, mám panické ataky, hodně pláču. Byla to ta nejlepší maminka, jakou jsme jen mohli mít. Budu s tím žít až do smrti, že jsem ji mohla zachránit.“

O dva dny později spolu ještě mluvily: „Volala, že je bombardují, nemůže vůbec ven, ani na dvůr,“ líčí Táňa. Celkově už bylo špatné spojení - a bylo to naposledy, co s maminkou hovořila. Za čtyři dny Táňa s dcerou dorazily do Čech.

„Zavolala mi sousedka, že náš dům rozbombardovali. Nechtěla jsem tomu věřit,“ vzpomíná na první dny v azylu. Uvěřila až v Kongresovém centru, kde Praha zřídila středisko služeb pro ukrajinské běžence. „Tam jsem viděla fotky a videa našeho domu.“

O mamince zatím neměla zprávy. „Sestra, která zůstala v Izjumu, se mi dovolala až 12. března. Vůbec nevěděla, co je se mnou, že jsem odjela do Čech a že maminka zůstala v našem domě. Tehdy bylo bombardování každý den a spojení vůbec nešlo.“ Sestra pak chodila hledat maminku. „Kolem našeho domu viděla mnoho mrtvých těch, i u lávky přes řeku. Rusové nejspíš lidi stříleli, když se snažili dostat do druhé části města za řeku.“

Sutiny se začaly odklízet až později, nebyla k dispozici technika. Dobrovolníci na to museli rukama. A Táňa na dálku pomáhala s identifikací zabitých. 44 lidí se našlo celých, od dalších jen fragmenty - ruce, nohy... „Těla byla ve strašném stavu, nešlo je identifikovat, neměla tváře. Sestra mi po telefonu ukazovala, co má který mrtvý za oblečení, tetování, zkoušeli, zda jejich klíče pasují do dveří nezničených bytů,“ líčí. Maminku ovšem sestry nenašly. „Jeden fragment vypadal jako naší maminky, ale doteď shodu nepotvrdily ani dva testy DNA. O jednom těle se myslelo, že jde o maminku, ale ukázalo se, že to byla naše sousedka. Pořád nemáme tělo, které bychom pohřbili,“ lituje Táňa.

Takto chodila její sestra s manželem k domu každý den snažit se o identifikaci, těla se vynášela do poloviny června. „Když se vytáhlo poslední, rozhodli se, že se pokusí odejít z okupovaného Izjumu do neokupované části Ukrajiny,“ doplňuje Táňa.

Mezitím po bombardování následovaly další zločiny Rusů. „Začaly čistky ve městě. Rusové s kolaboranty vyhledávali patrioty, zavírali je do mučíren, hodně lidí tam zabili, byly případy znásilňování,“ shrnuje Táňa. „Kradli v bytech, z nichž lidé odjeli – kradli pračky, televize, nábytek, všechno. To bylo strašné.“

Češi pomáhají dokumentovat válečné zločiny

„Táňa bohužel není jako svědek unikátní, takových je hodně, desítky tisíc – ale je ochotná o tom hovořit,“ říká Petr Pojman z dobrovolnické organizace Team 4 Ukraine, která mimo jiné jezdí dokumentovat válečné zločiny Rusů.

V Charkovské oblasti tato dokumentace jde poměrně dobře, jelikož tu před ukrajinskou protiofenzivou ruské jednotky ustupovaly velmi rychle. „Zanechaly stopy, ale i dokumenty,“ popsal Pojman na akci ve Sněmovně. Konkrétně Izjum byl osvobozen 10. září.

„Rusko se pokusilo zkopírovat scénář okupace Československa 1968, ale přidalo hodně brutality. Začalo okamžitě s bombardováním. Na začátku většinu vojenských cílů – ale 10. až 15. den, kdy bylo zřejmé, že se nezdařil původní cíl, se začali mstít a bombardovali civilní cíle včetně školek, hasičských stanic – aby nemohli pomáhat při evakuaci raněných. Velmi to vypovídá o tom režimu,“ uvedl Pojman ve Sněmovně. „Když byl bombardován Izjum, nebyly tam žádné ukrajinské jednotky, žádné vojenské cíle. V hrobech se vojáků v uniformách našlo všeho všudy 17.“

Hrobník z Izjumu pohřbil přes 450 lidí včetně pravnuček. Oběti Rusů měly i známky mučení

„Svět viděl ruské zločiny. Hodně lidí z Izjumu nemá kam se vrátit, město je rozbombardované, zničené,“ připomíná Táňa a je vděčná České republice a Čechům, že tu tolik Ukrajinců mohlo najít útočiště. Bydlení i práci našla ve středních Čechách; jako doma, i tady dělá účetní. „Nemůžeme se vrátit. Neznám v Izjumu nikoho, komu by Rusové nezabili některého příbuzného.“