„Ukaž srdce, Obamo.“ Za uprchlici a jejího chlupáče se bije milion lidí
Více než milion lidí už podepsalo petici za záchranu „jedné velmi výjimečné“ irácké uprchlice Ayi. Vyzývají amerického prezidenta Baracka Obamu, aby udělil dívce povolení k pobytu. „Věříme, že Aya není jakoukoliv bezpečnostní hrozbou pro Spojené státy,“ stojí v žádosti. Příběh běženkyně, která nejdříve musela opustit rodný Irák a pak i Sýrii, zveřejnil projekt Humans of New York.
Je to lidský osud plný emocí, který už vzbudil desítky tisíc soucitných reakcí. Příběh mladé běženkyně, který ve svém projektu zachytil Brandon Stanton, má ale zatím do happy endu daleko. Aye byla žádost do USA zamítnuta, a tak se jí lidé snaží pomoci peticí.
Listinu podpory mají „přátelé Ayi“ v plánu zaslat do rukou Baracka Obamy, až překročí milion a půl podpisů. Žádají v ní přijetí Ayi do země. Zatím apel podepsalo 1 039 269 lidí, každým dnem ale přibývají další.
Ulice posetá mrtvolami
Aya se narodila v Iráku za vlády Saddáma Husajna, prvních deset let života prožila se svojí rodinou víceméně v poklidu. Pak se ale situace změnila.
„Netuším, jestli moji rodiče věděli, že přijde válka. Jednoho dne prostě okolo nás začaly padat bomby. Žili jsme poblíž jednoho ze Saddámových zámků. Bomby zničily mnoho domů v našem sousedství, kdykoliv padaly, tak jsem si zacpala uši a zpívala si písničku,“ líčí.
„Jednoho dne jsem uslyšela obrovskou ránu a zjistila, že byl zničený dům mé kamarádky Miriam. Každý den jsme spolu chodívaly do školy. Vyběhla jsem se podívat, jestli je v pořádku. Spatřila jsem ji ležet na zemi. Neměla nohy, strašně křičela... Doteď si dokážu ten křik vybavit,“ vzpomíná Aya.
Aya věřila, že se nakonec všechno zlé přežene, ponořila se do studia, učila se anglicky. O dva roky později se ale noční můra vrátila. Jela s otcem v autě, když kousek před nimi vybuchla bomba. „Vyběhla jsem z auta, myslela jsem, že bych někomu mohla pomoct. Ale ne. Všude po ulici ležely utrhané ruce a nohy. Všichni byli mrtví. Bylo to jako v hororovém filmu,“ popsala mladá běženkyně.
Klid neměli ani doma. Jednoho dne, když byl jejich otec pryč, se jim do domu vloupal vetřelec. Ayina matka na něj zakřičela z patra co nejhlubším hlasem, aby si myslel, že je muž. Zabralo to. Podobné události a neustálý stres se ale na zdraví Ayiny maminky značně podepsaly.
Dům Ayiny rodiny ležel blízko vojenské základny, pro jeho výhodnou lokalitu ho chtěla armáda pro sebe. Nejdříve tedy poslala k nim domů tři muže, kteří jim nařídili se vystěhovat. Když to Ayin otec odmítl, doručili jim obálku s kulkami. Že nejde jen o plané vyhrožování se ukázalo o nějakou dobu později – když zavraždili otcova spolupracovníka v domnění, že jde o něj.
„Můj otec se začal strašně bát. Rozhodl, že musíme okamžitě Irák opustit. Bylo to uprostřed noci. Nechtěla jsem jít, opustit své přátele, školu... Nemohla jsem se s nikým ani rozloučit, nikdo nevěděl, že utíkáme. Když dorazilo taxi, chytla jsem se dveřních rámů a křičela, že nikam nejdu. Můj otec mě ale odtrhl. Tak jsme se vypravili do Sýrie,“ uvádí.
V Sýrii žila od 14 do 16 let. Popisuje to období jako jedno z nejšťastnějších svého života. Studovala, našla si přátele. Její otec pracoval jako řidič. Ale i tam je válka dostihla.
„Jednoho odpoledne jsem se učila a náhodně jsem vyhlédla z okna. Stáli tam dva muži, jeden toho druhého udeřil kamenem do hlavy. Přímo přede mnou, jen tak. Pronajímatel našeho bytu nám řekl, že se situace zhoršuje a že ze země odjíždí. Brzy jsme si zabalili šest tašek a odjeli také. Už zase,“ popisuje.
„Sestře vyrazili dva zuby a poškodili jí oko“
Tentokrát je cesta zavedla do Turecka, kde žijí již čtyři roky. Podle Ayi čtyři velmi tvrdé roky, i když je vděčná za azyl. Naučila se dorozumívat, začala pomáhat v neziskové organizaci. Zprvu k nim lidé byli přátelští. Ale jak přicházelo víc a víc uprchlíků, nálada se začala měnit.
„Teď na nás lidé řvou na ulicích, ať vypadneme. Ale my nemáme, kam jít. Začaly mi chodit takové zprávy i na Facebooku. Čtyřikrát jsme se museli stěhovat, protože pronajímatel se rozhodl, že Araby už v bytě nechce. Sestru ve škole zbili, vyrazili jí dva zuby a poškodili jí oko. Viní nás ze všeho. Z toho, že není práce. Že jsou přecpané ulice. Že je zločinnost. Pokud by do Turecka někdy přišla válka, my umřeme jako první. Protože nás za ni obviní taky,“ strachuje se.
Aya se rozhodla, že takhle žít nemohou. Že požádají o vízum do Ameriky. Po mnoha pohovorech jí ale nakonec přišel od úřadů odmítavý dopis. Jejich pobyt byl zamítnut z „bezpečnostních důvodů“.
