V Česku žije 100 tisíc lidí s diagnózou schizofrenie. Ta vyvolává mnohdy obavy, většinou ale neopodstatněné. Lidé s touto chorobou mohou vést při vhodné terapii a jejím dodržování zcela běžný život. Že soužití s nimi je možné, upozorňuje nová osvětová kampaň „100 tisíc neviditelných“. Zároveň se snaží vyvrátit ty největší mýty, které okolo schizofrenie panují, např. to, že nemocní trpí rozdvojenou osobností a mají sklony k násilí.
Schizofrenie je závažné duševní onemocnění, jehož charakteristikou je nerovnováha chemických látek posílajících signály do mozku. Následkem toho se u pacientů projevují potíže s určitými myšlenkovými procesy.
Lidé se schizofrenií mohou svět vnímat odlišným způsobem než jejich okolí. Mohou slyšet, vidět nebo cítit věci, které ostatní nevnímají. Například slyší hlasy, ty patří mezi vůbec nejobvyklejší formy halucinací. Mohou podléhat bludům a být neochvějně přesvědčeni o věcech, které nejsou skutečné, třeba že jim jiní lidé mohou číst myšlenky, ovládat jejich myšlení nebo se jim snaží ublížit.
Mezi další časté příznaky patří také izolace od společnosti, ztráta elánu a vůle, deprese či potíže se soustředěním a pamětí. Proto je s pacienty někdy složitější komunikace a mohou být vyloučeni z každodenních aktivit a kontaktu s okolním světem.
Kvůli obtížnému posuzování reality si lidé se schizofrenií často pořádně neuvědomují svůj stav, a nejsou tedy schopni posoudit, kdy došlo k rozvoji nebo návratu příznaků. Z toho důvodu je velmi důležité, aby se jejich blízkým a lékařům podařilo je přesvědčit k nastoupení léčby, která je v mnoha případech dokáže příznaků onemocnění zbavit a poté předcházet zhoršení stavu.
Lidé se schizofrenií nemají větší sklony k násilí než zbytek populace. Že v této skupině pacientů nedochází ve zvýšené míře k trestným činům, potvrzuje i řada studií.
Nelze tvrdit, že se mezi nemocnými nemohou vyskytnout jedinci s násilným chováním, ale jde o ojedinělé případy. Sklon k deliktům mají neléčené osoby v aktivním stádiu nemoci, které trpí disociální poruchou osobnosti a nadužívají drogy. Tyto faktory riziko agresivního chování zvyšují. Pokud psychiatričtí pacienti nezneužívají alkohol či drogy, jejich průměrný stupeň agresivity se nijak neliší od stupně agresivity duševně zdravých lidí.
Agrese je chování, které má řadu příčin, v naprosté většině ale nemoc, tedy ani schizofrenie, na vině není. Výzkumy ve skutečnosti ukazují, že mnohem častěji se duševně nemocní stávají oběťmi nebo je pravděpodobnější, že ublíží sami sobě.
Schizofreniky si rozhodně nemůžeme představovat jako z příběhu pana Jekylla a Hyda. Ano, někteří z nich mají halucinace a slyší hlasy, které je mohou nabádat k nějaké aktivitě, ale rozhodně to neznamená, že by měli dvě osobnosti. Jde o častý omyl, kdy lidé mají tendenci plést si schizofrenii s mnohočetnou osobností. Tato porucha přitom nemá se schizofrenií nic společného. Základní charakteristikou mnohočetné osobnosti je přítomnost několika osobností, které se střídají v přebírání kontroly na chováním nemocného. Schizofrenie naopak postihuje schopnost lidí myslet jasně a logicky.
U naprosté většiny schizofreniků je přítomna pouze jedna osobnost. Autor názvu schizofrenie, Eugen Bleuler, se domníval, že pro tuto skupinu nemocí je charakteristický „rozštěp“ různých psychických funkcí. Proto zvolil název schizofrenie, z řeckého schizein – rozštěp a phren – mysl. Odsud zřejmě pochází nepochopení nemoci laickou veřejností.
Jde o onemocnění, které je léčitelné. Existuje takzvané třetinové pravidlo úzdravy, kdy se jedna třetina pacientů nemoci zbaví úplně, druhá třetina bojuje s atakami a střídáním období uzdravování a navracení příznaků, třetí třetina pak nemoci podléhá a má obtíže po většinu svého života.
Lidé se schizofrenií se mohou naučit zvládat ataky nemoci ambulantně, pokud jsou napojeni na svého doktora a například ještě psychoterapeuta. Klíčové je navázání vztahu klient – lékař a pravidelné braní léků.
Na rozdíl od demence, která se zhoršuje v průběhu času, v lepším případě se stabilizuje, je schizofrenie reverzibilní onemocnění. Neexistuje žádná hranice, při jejímž překročení by už schizofrenik neměl šanci na návrat.
Schizofrenie se nikdy neobjeví zničehonic a bez varování. Příznaky nemoci se projevují i několik měsíců před jejím akutním propuknutím. Mezi varovné signály patří podrážděnost, vztahovačnost, nesoustředěnost či náladovost. Nejčastěji se schizofrenie poprvé projeví ve věku 20–28 let u mužů a 26–32 let u žen, a proto je mnohdy pro rodinu a blízké těžké rozeznat příznaky nemoci od běžných postpubertálních projevů. Obtíže však pozvolna narůstají, až vyústí v propuknutí nemoci. Počáteční příznaky obvykle zahrnují problémy ve škole, sociální a pracovní úpadek, obtíže ve vztazích a problémy se zorientováním se v informacích.
Mýtů, jimiž se vysvětloval vznik schizofrenie, bylo v minulosti mnoho. Jeden z nich obviňoval rodiče, že schizofrenii svých potomků způsobili nevhodnou komunikací. S nástupem moderních neurověd s diagnostickými, výzkumnými a terapeutickými možnostmi byla ovšem tato teorie překonána a příčiny schizofrenie se hledají na poli neurobiologie. Určujícím faktorem je v případě duševních onemocnění genetická predispozice.
Pokud zdravý člověk bez sklonů k schizofrenii kouří marihuanu, nemoc to u něj nevyvolá. Jde-li ovšem o jedince, který má predispozice k propuknutí nemoci, užívání marihuany (návykových látek a nadužívání alkoholu) u něj může urychlit, respektive nastartovat rozvoj nemoci.
Podobnou roli spouštěče problémů v oblasti duševního zdraví mohou sehrát také narušené vztahy v rodině, komplikace na straně matky během těhotenství, stres, špatné sociální podmínky či nadměrné užívání alkoholu.
Mezi časté příznaky schizofrenie patří bludy a halucinace. Nedá se ale tvrdit, že by byl průběh nemoci u každého stejný. Někteří nemocní mohou mít pocit, že je někdo neustále pronásleduje a chce jim ublížit, mají sluchové halucinace v podobě hlasů, které komentují jejich chování či myšlení, případně jim nařizují, co mají dělat.
Jiní mohou působit zmateně, bez schopnosti se srozumitelně vyjádřit. Jindy se nemoc projevuje bizarním chováním, například používáním nevhodných pohybů, mimických gest a grimas bez zjevných příčin. Příznaky schizofrenie mohou mít také podobu ztráty motivace, apatičnosti k okolnímu světu, velmi častá je plachost, ale projevy jsou vždy individuální.
Schizofrenie je zatím velmi málo probádanou oblastí, proto není jednoduché rozpoznat nemocného jedince od zdravého – co je ještě projev svobodné vůle a co už nemoci. Existují různé typy schizofrenie. Dokonce i jednotlivci se stejným druhem schizofrenie často vypadají úplně jinak. Schizofrenie rovná se obrovská škála lidí a problémů.
Schizofrenie je závažné onemocnění, které může do značné míry ovlivnit pracovní plány, výkonnost, schopnosti a někteří nemocní musí ze svých očekávání skutečně slevit. To ovšem neznamená, že nechtějí nebo nemohou pracovat či studovat. Naopak, většina z nich hledá uplatnění. Často ale bohužel marně. Překážkou mohou být předsudky potenciálních zaměstnavatelů (schizofrenici jsou příjemcem invalidního důchodu, nebo například strach zaměstnavatelů z nepředvídatelného chování v práci…).
Duševní onemocnění s sebou může nést určitou formu znevýhodnění i v práci (onemocnění propuká v mladém věku – tj. schizofrenici často řádně neukončí střední či vysokou), ale většina lidí ho dokáže překonat a pracovat může. Zaměstnání v mnoha případech navíc prokazatelně přispívá k procesu uzdravení a je také skvělou příležitostí, jak se zapojit do společnosti. Pokud pacienti spolupracují s lékařem a správně užívají předepsaná antipsychotika, mají velkou šanci dostat nemoc pod kontrolu a žít prakticky normálním životem.
Většina osob s duševním onemocněním „nucenou dlouhodobou“ hospitalizaci nepotřebuje. Je ale faktem, že schizofrenici byli v minulosti opakovaně zbytečně hospitalizováni v řádech měsíců až let, často na uzavřených odděleních, kde se využívala síťová a klecová lůžka. Situace se díky nové koncepci a zásadní reformě psychiatrické péče v ČR začíná postupně zlepšovat. Cílem je snížit podíl pacientů se závažným duševním onemocněním, kteří jsou dlouhodobě hospitalizováni. Snaha je o léčení v jejich přirozeném prostředí a preferována je komunitní péče.
Mýtem je tedy představa, že schizofrenici by měli žít trvale v izolaci v specializovaných psychiatrických léčebnách a ústavech. Domácí prostředí je pro ně výhodnější – mají pak šanci na plnohodnotný život, najít si akceptujícího partnera, přátele, vytvořit fungující sociální vazby s nejbližším okolím včetně kolegů v práci.
Izraelsko-palestinský konflikt:
ONLINE dění v Izraeli Velitel Hamásu Iron Dome
Válka na Ukrajině: ONLINE dění na Ukrajině Data
0°C
