9°C
„Sex není pro islám hříšný.“ Imigrant natočil film o své homosexualitě a muslimském otci
Do Prahy se svým dokumentárním filmem Táta Abu přijel pákistánský imigrant Arshad Khan, který žije v Kanadě. Ve svém filmu se věnuje tématu své homosexuality a vztahu se svým otcem, který se v průběhu let změnil z liberálního podnikatele na vyznavače fundamentálního islámu. V rozhovoru pro Blesk.cz Khan, jeden z hostů dalšího ročníku Queer filmového festivalu Mezipatra, hovoří o sexualitě, ale mj. i o tom, že čím více bude Evropa odmítat integraci migrantů, tím horší situace bude.
Blesk.cz: Do sedmnácti jste vyrůstal v Pákistánu. Ve filmu ukazujete, že i tam jste měl několik homosexuálních vztahů. Jak nebezpečné to je v pákistánské společnosti?
Vtipné je, že mám kamarádku z Čech, která žije v Torontu a byla i na premiéře mého filmu v Los Angeles. Po filmu za mnou přišla a řekla mi: „Příběh z tvého filmu se mohl klidně odehrávat v České republice.“
To, že natáčím tak univerzální příběh, jsem si uvědomil teprve, když jsem film začal natáčet. Každý z nás má rodiče, každý z nás si v životě zažívá různé problémy a musí bojovat o přijetí. Nezáleží, jestli jste homosexuální nebo hetero, chudí nebo bohatí. Můj film v tomhle jde za kulturu, i když v téhle věci má pákistánská a česká kultura mnoho společného, mnohem víc, než si uvědomujeme.
Blesk.cz: V České republice je zejména v regionech často stále problém. Nedávno to zmínil i ředitel festivalu, podle kterého lidé často chtějí, aby LGBT komunita zůstala za „zavřenými dveřmi“. Jiná sexuální orientace nebo identita je tak stále stigmatizovaná.
To je zvláštní. V Pákistánu je to spíše obráceně. Ve vesnicích a malých městech, zejména na severu Pákistánu je homosexualita brána za normální věc. V Paštůnu dokonce existují města, kde mladí muži mají milence a lidé to považují za normální.
Je to i jedna z věcí, na kterou jsem narazil při vytváření svého filmu. Když do severní Afriky, na Střední východ a do jihovýchodní Asie dorazili kolonizátoři ze západu, tehdy hlavně z Británie a Francie, tak napsali, že v tamních zemích zuří „Východní nemoc“, tím mysleli homosexualitu. Na to reagovali tím, že zavedli zákony proti sodomii a homosexualitě.
Přitom dnes se situace otočila a ve většině těchto zemí se dnes o homosexualitě mluví jako o „Západní nemoci“. Kolonialisté sice odešli, jejich zákony zde ale zůstali. Přitom v islámském světě se homosexualita nikdy netrestala. Ve skutečnosti mnoho dědiců tamních vládců bylo hlídáno právě homosexuály, nebo transgender lidmi.
A samotný sex není nic, co by islám považoval za hříšné. Napříč jeho historií byl oslavován. Prudérnost do těchto regionů přišla s křesťanskou a židovskou tradicí, které si přinesli i jistý pocit viny a zahanbení. To přitom není součástí historické islámské tradice.
Ta dnes ale bývá považována za poměrně prudérní...
Podívejme se třeba do Indie, protože moje rodina pochází z indicko-pákistánského pomezí. V Indii přitom můžeme najít tolik nádherných nástěnných maleb, které zobrazují homosexuální lásku. Napsali i Kamasutru, mluvíme o území, kde se oslavovalo sexuální uspokojení.
Dnes tam ale svou ošklivou tvář ukazuje puritánství, stejně jako na západě ukazují svou tvář rasistická a xenofobní hnutí. Můj film se zároveň snaží spojit tečky mezi nekonečnou válkou, ve které jde hlavně o zisk a tím, že společnost činí kroky zpátky.
Blesk.cz: A proč si myslíte, že se země, které kdysi byly koloniemi, nezbavily zákonů, které zakazují homosexualitu, zatímco Západ dnes většinou homosexuály přijímá?
Musíte se podívat, jak jsou bývalé kolonie „trestány“. Kolonialisté z nich neodešli čistě z dobroty svých srdcí, ale kvůli myšlence nepřímé kolonizace. Rozdělili svět tak, jak se to hodilo jim, a do vedení nových států dosadili lidi, kteří jsou pro ně dodnes prospěšní.
Vezměte si například konec druhé světové války, ani přes všechno zlo, co nacistické Německo napáchalo, ho ostatní mocnosti nezničily totálně. Srovnejte to potom třeba s Irákem, který Západ totálně zdecimoval kvůli jedinému muži Saddámu Hussainovi. To samé se stalo v Libyi a Sýrii, přitom jediné, co tam po Západu zbylo, je totální zkáza.
Podívejte se na Pákistán. Diktátor Ziláuj Bak, který svrhl demokraticky zvoleného premiéra a nechal ho popravit, byl stvořen a podporován CIA. Přitom celý Pákistán zašlapal do země s pomocí Saudské Arábie a USA. Dnes vidíme, jaké to přineslo ovoce, Pákistán se nikdy úplně nevymanil z koloniálního vlivu.
Blesk.cz: Myslíte tedy, kdyby se Západ přestal vměšovat do záležitostí těchto zemí, tak by se v nich situace postupně zlepšila?
Musíte začít s předpokladem, že všichni lidé jsou si rovni. Muslimové nemají o nic větší sklony k tomu, aby se z nich stali teroristé, než příslušníci jiných náboženství. Každá lidská bytost chce mít jisté základní věci: Jídlo, vodu, přístřešek a bezpečí. Za to bojují. Když tyhle věci nejsou dostupné, tak se objeví vakuum. To často vyplňuje náboženství, protože když nemáte nic, máte „aspoň boha“.
Když lidem budete neustále brát možnost lepších zítřků, tak se dočkáte strašných věcí. Pákistán je výsledek přesně takového procesu. Na tom nese lví podíl i nadvláda Západu. Vždyť za samotným vznikem Pákistánu stála Británie, která ho vytvořila na základě náboženství.
Jak ale můžete vytvořit stát na základě myšlenky vyloučení jiných? Vždyť to nedává smysl. Na začátku tvořily menšiny čtvrtinu obyvatelstva Pákistánu, dnes to jsou asi tři procenta, to je absurdní.
Blesk.cz: A jak vnímáte situaci v Pákistánu dnes, co si myslíte například o takřka pravidelných útocích bezpilotních letounů?
Obamova administrativa zvýšila jejich využití o stovky procent. Přitom většina lidí, které zabijí, jsou civilisté. A jak můžeme soudit ty zbylé. Je správné je považovat za teroristy, jen proto, že je za ně někdo označil? Nikdo je nepostavil před soud, nikdo jim nedal možnost obhájit se.
Je na tom vidět i nekončící poddajnost pákistánské vlády, která dovolí, aby cizí země bombardovala její území. Není to jednoduchá věc. I proto jsem vytvořil svůj film. To přitom bylo velmi složité, protože lidé z mojí kultury neradi odhalují své soukromí, i proto využívám náš rodinný archiv. Je nezbytné, aby lidé zde viděli, jací doopravdy jsme. Že jsme si v 80. letech užívali stejnou hudbu, tancovali jsme si, slavili jsme narozeni.
Blesk.cz: Jak si vysvětlujete, že je dnešní situace tak odlišná? K něčemu podobnému došlo i v Íránu, kde politickému převratu, který vedl ke vzniku teokratické republiky, předcházela „Bílá revoluce“, kterou podporovala CIA, v posledních letech se navíc západní státy podíleli na svržení vlád v Libyi a pokoušeli se o to v Sýrii.
Podívejte se na Libyi. To bývala skvělá země, její občané měli k dispozici zdravotnictví a vzdělání zdarma. Navíc se Muammar Kaddáfí zasazoval i o stabilitu v regionu. Odvedl spoustu progresivní práce. Následně jsme přišli a začali ho bombardovat a dnes velkou část té země ovládá Al-Kaida. Přitom jsme zvyklí předpokládat, že Západ dělá vznešenou práci i přesto, že realita by tomu mnohdy nemohla být vzdálenější.
Blesk.cz: Myslíte, že kdyby se Západ v těchto věcech tolik neangažoval a „nevyvážel demokracii“ jak mu mnozí jeho kritici vyčítají, tak by situace byla lepší?
Mně se to zdá vtipné. Vždyť USA ani nemají pravou demokracii, ale spíš formu oligopolu. U moci se tam střídají dvě strany, které navíc mají skoro stejnou válečnou politiku.
Blesk.cz: Podle vás by si země, kde Západ zasáhl, ve snaze svrhnout nedemokratické vůdce by si postupně našly svou vlastní cestu k demokracii?
Jednoznačně. Jenže kdykoli se něco začalo zlepšovat, USA ty země začaly bombardovat. Bojím se, co se teď bude dít kolem Íránu. V Íránu přitom funguje poměrně demokratický systém, jde ale o další z příkladů zasahování Západu.
Nebyl by teokratickou republikou, kdyby Britové ve spolupráci s americkou CIA nesvrhli Muhammada Mosaddeka, který byl demokraticky zvolen, a nedosadili místo něj autokratického šáha Rezu Pahlavího, kterou následně svrhlo povstání vedené allatoláhem Chomejním.
Obyčejní Íránci by přitom dnes rádi náboženství od vlády znovu oddělili, ale nedaří se jim to, ale pořád se snaží. Navíc mají velmi vzdělanou populaci, nebo skvělou kinematografii.
Blesk.cz: V Íránu nedávno proběhl první maraton, kterého se mohly účastnit i ženy, myslíte, že to značí určitý pokrok v tomto směru a došlo by k němu i v jiných zemích?
Kdyby k tomu měly příležitost, tak si myslím, že by ten pokrok udělaly. Jenže to by nepomohlo politické agendě Západu, protože by tím nedosáhl na zásoby ropy, nebo jiných materiálů. Proto se něco takového nikdy nestane. To je ten problém.
Tady bych se vrátil k mému filmu. Hlavní myšlenkou, která za ním stála, je, aby si lidé uvědomili věci, které nás spojují jako lidstvo, ne to, co nás rozděluje. Protože jsme všichni trochu zmanipulovaní. Říkáme svým zemím demokracie, přitom naše demokracie jsou pod kontrolou velkých lobbistických skupin, takže jejich agenda často přebíjí agendu občanů.
Blesk.cz: Zpátky tedy k vašemu filmu. Jeho ústředním motivem je váš vztah s otcem a to, že váš coming out probíhal ve stejné době, kdy se váš otec čím dál více obracel k fundamentálnímu islámu. Jaké to bylo stávat se v tomto smyslu „svobodným“ a zároveň sledovat opačný proces u původně liberálního otce?
Víte, podtitulem mého filmu je „Otec a syn a jejich hon za tím prchavým místem jménem domov“. Můj otec strávil celý svůj život hledáním domova. Jako malý byl jako muslim odsunut z Indie do Pákistánu. Potom byl ekonomickou situací vyhnán do Kanady, kde vždy doufal v lepší život.
Jenže výzvy, které před ním stály, byly čím dál těžší, čím byl starší. V náboženství tak našel útěchu. Pro mě to bylo obráceně, tím, že jsem se vzdal náboženství, jsem zase já našel své pohodlí. Oba jsme hledali duševní mír a místo, kam zapadneme.
Blesk.cz: Už dříve jste řekl, že islám dříve homosexualitu neodsuzoval. Myslíte tedy, že váš otec, kterého ve filmu ukazujete, jak vám pouští kázání fundamentálních kleriků, se pouze chopil špatné části islámu?
To si nemyslím. Když se podíváte na všechna náboženství, tak každé má celou škálu toho, jak k němu lidé přistupují. Ti, kteří tíhnou ke konzervativnímu výkladu, si nejsou jistí sami sebou a to se snažím ukázat ve svém filmu. Ti lidé mají strach a ten strach je žene ke konzervativnímu výkladu.
Když člověka přijímá jeho okolí a je kolem něj atmosféra pohody, tak se nevydá cestou strachu. Stejné je to v Evropě s rasistickými a xenofobními hnutími.
Blesk.cz: Ve filmu ukazujete, jak věc, kterou většinová společnost může snadno přehlédnout, jako je problém s hledáním dobré práce v novém prostředí, může člověka obrátit k fundamentální podobě náboženství. Mnoho lidí v Evropě se v současnosti bojí uprchlíků a nechce je přijímat a i ty, co zde již jsou, vylučují ze společnosti. Jak se na to díváte?
Kanada nedávno oznámila, že přijme asi milion imigrantů. Není to ale kvůli tomu, že by pouze nesobecky pomáhala. Imigranti s sebou přinášejí i možné povzbuzení ekonomiky. Každý uprchlík, který přijde do země, může vytvořit až pět pracovních míst. Proto je Kanada v tomto ohledu tak otevřená, zároveň ale vybírá ty nejlepší mozky z celého světa.
Blesk.cz: Bavme se ale o Evropě, kde dnes na mnoha místech existují ghetta a pro jejich občany, kteří jsou muslimského původu je často i dnes problém najít si dobrou práci, pokud vůbec nějakou.
To je tím, že to jsou celkem rasistické země. Zvlášť když je srovnám s Kanadou, ta má sice vlastní rasové problémy, ty se týkají ale především indiánských obyvatel. Jinak ale v Kanadě není tak silný negativní postoj k imigrantům, i když to může být způsobeno tím, že jich zde je tolik.
Kanada se navíc velice snaží, aby vše bylo vyvážené. Existují zde zákony, které říkají, kolik kde má být zaměstnáno žen a menšin. Velká část obyvatel Evropy a celých evropských států se ale stále do jisté míry drží nacionalismu a špatných věcí, které přináší. Nikdy se toho úplně nevzdali, protože se cítí nějakým způsobem ohroženi.
To je ale absurdní. Tím, že ty lidi nepřijímají, je jen více odcizují a ty lidé se potom brání, tím vznikají konflikty. To se snažím zdůraznit, když přivítáte lidi s otevřenou náručí, tak se mnohem spíše naučí váš jazyk, mnohem pravděpodobněji se adaptují vaší kultuře a mnohem pravděpodobněji ji přijmou za svou. Když je vyloučíte, tak se spíše uzavřou do sebe, čímž často najdou cestu k fundamentalismu.
Témata:
Související
Rudou barvou dneska září
sedmička v mém kalendáři.
Podívej se oknem: všude
v ulicích je všechno rudé.
Každé okno, každá střecha
jako by dnes hořela.
Tam, kde jindy tramvaj spěchá,
kapela jde zvesela.
Celá země — i my děti
velký svátek máme dnes.
Rudý balonek můj letí,
přímo k obloze se vznes'!
A jeste zde diskutujici k tomu....