Anna je od 12 let na drogách, dávky platila i sexem. Vše kvůli rozvodu rodičů
Na pervitinu a jiných drogách je s přestávkami závislá už od svých 12 let. Na rozdíl od jiných „ztracených případů“ je ale rozhodnutá proti svému démonovi bojovat a zvítězit za každou cenu. V odvykacím centru pro děti pod Petřínem je hospitalizovaná již poosmé. Teď se exkluzivně se svým příběhem svěřila Blesk.cz, osmnáctiletá dívka si nepřála, aby zaznělo její jméno.
Česko je největším ilegálním producentem pervitinu v Evropě. Ročně tu odhalí několik stovek varen této prudce návykové drogy. Zkušeností s ní má i čerstvě osmnáctiletá dívka, jejíž identitu redakce Blesk.cz zná, ale s ohledem na její soukromí ji nezveřejní. Pro potřeby tohoto článku jí tak říkejme Anna.
Anna zažila první zkušenost s drogami už ve svých dvanácti letech. Začala zlehka. Marihuanou. „S kamarádama, se svojí první partou ze školy,“ vzpomíná. „Vždycky po škole nebo před odpoledkou jsme chodili ven a tam jsme hulili, a mně se pak líp chodilo domů,“ říká. Tam to v té době zrovna neměla jednoduché, rodiče se rozváděli a výchovu „přebral“ její starší bratr.
VIDEO: Poslechněte si příběh závislého děvčete z jejích úst:
„Tak se to občas sešlo, že mě zmlátil a tak. Takže jsem kvůli tomu začala domů chodit zhulená a přestala to tolik vnímat,“ vysvětluje svoje první drogové zkušenosti. Netrvalo dlouho a tráva jí přestala stačit. Navíc začala chodit s tehdy s devatenáctiletým přítelem, který sám vařil pervitin.
Party v klubech a drogy zadarmo
„To mi bylo čerstvě 14 a ještě jsem stačila do tý doby mít zkušenosti s pervitinem a s extází, když jsem chodila po klubech, pak jsem se začala stýkat s pankáčema, a tak jsem pila alkohol a prostě to tak šlo,“ svěřila se. Za drogy ze začátku nemusela nic platit. „Já jsem to měla od kamarádů, z kamarádství, že mi to dávali zadarmo.“
Sehnat pervitin pro Annu nebylo nic složitého. „Pro mě ne, já jsem měla známosti, kolikrát už pak lidi chodili spíš za mnou,“ vzpomíná. Že by byla Anna závislá na pervitinu, si doma ani ve škole nikdo nevšiml. „Potom až když jsem utekla z domova, tak jsem jim to přiznala a oni mě hned zavřeli sem,“ vysvětluje, jak se poprvé dostala do Dětského a dorostového odvykacího centra v Praze. „Odsud jsem pokračovala do psychiatrické léčebny na půl roku, to mi bylo čerstvě 14 a pak už se to vezlo.“
„Seznámila jsem s pražskejma feťačkama...“
Kromě zkušeností z léčebny Annu hodně ovlivnil také pobyt v nápravném zařízení pro mladistvé. Spíš než s polepšením se tam ale setkala s pochopením a sounáležitostí. „Mě v 15 zavřeli do pasťáku, odkud jsem pořád utíkala, protože jsem se tam seznámila s holkama, pražskejma feťačkama, a začala jsem fetovat čím dál tím víc, a pak nastala ta situace, že už jsem najednou byla sama, vystíhovaná, chodila jsem po Praze, nevěděla jsem co, pak už jsem ty drogy ani neměla zadarmo, nic, tak jsem na ně musela začít vydělávat jinak,“ vzpomíná na nejhorší období v životě, kdy se živila prostitucí.
„Nejvíc se mi líbil nájezd. Pak přišly schízy a musela jsem zvýšit dávky.“
„Já jsem si vždycky šlehala, tak se mi na tom nejvíc líbil ten nájezd a pak přišel ten dojezd, tak jsem si musela dát zase, protože pak přišly schízy, a tak jsem si musela víc šlehat a zvyšovala jsem dávky,“ vzpomíná. Najednou si byla schopná dát i půlgramovou dávku. „Měla jsem rozpíchaný ruce, žíly všude, a pak jsem už si neměla kam dávat a měla jsem nervy, a v tu dobu jsem začala přemýšlet, že s tím seknu,“ říká. Psychické problémy, život na ulici a vše s ním spojené Annu dohnaly až k myšlenkám na sebevraždu.
„Co bych dala za to, vrátit všechno zpátky...“
„Jsem začala se furt přestřelovat a chtěla jsem konec. Ale nevyšlo to, naštěstí, jsem tady a jdu se léčit. Chci se z toho dostat, protože jsem dostala poslední šanci od mámy a od celé rodiny,“ říká odhodlaně. K životnímu rozhodnutí s drogami na dobro skoncovat jí pomohl i nedávný zážitek z posledního útěku. „Když mě chytli policajti a byla jsem na stanici, koukala jsem na sebe do zrcadla a už jsem to nebyla já. Zhubla jsem 18 kilo asi za 4 měsíce. A už jsem řekla, že s tím musím seknout,“ vzpomíná.
Všem mladým, kteří mají podobnou zkušenost jako ona, by chtěla vzkázat, ať skončí dřív, než bude pozdě. „Ať na to kašlou, stejně to nemá smysl, stejně to jednou skončí. Na ulici se jim může stát hodně špatných věcí a jen málo lidí má štěstí, že z toho vyvázli,“ říká. „Co bych dala za to, to všechno vrátit zpátky a radši žít jako normální teenager.“
