Profesor Pirk transplantoval v IKEM už 270 srdcí: Kliniku chystám na předání

O sběratelství

Milujete veterány, máte své velorexy. Necítíte se na třech kolech trochu nesvůj?

„Velorexy sbírám z toho důvodu, aby si budoucí generace pamatovaly tyhle krásný stroje. Je to úžasné vozidlo.“

Nejvíce jezdíte Velorexem z roku 1966. Když ho vyrobili, bylo vám 19 let. Vzpomínáte, když vyšel na trh?

„Vídali jsme v tom jezdit invalidy. Vzpomínám si, když tady byl velorex in.“

Jste sběratel veteránů, kolik jich vlastníte?

„To bych musel spočítat, ale je jich asi kolem patnácti.“

Když historický vůz kupujete, přemýšlíte, kolik utratíte?

„Samozřejmě se zamýšlím, jestli si ho můžu dovolit. Zrovna nedávno jsem jel závod veteránů Zbraslav–Jíloviště s Bugatkou 13 z roku 1911. Překrásný autíčko, jsem do něho zamilovanej! Ale stojí asi deset milionů korun, to je trošičku mimo můj rozpočet.“

Můžete naznačit, kde jsou tedy vaše finanční hranice?

„Velorex se pohybuje kolem 120 tisíc korun, staré Jawy jsou za 300–350 tisíc korun. Já si to všechno ale pořídil v době, kdy to ještě tolik nestálo.“

Rychlou Bugatti jste řídil. Neměl jste, jak se říká, srdce v kalhotách?

„Srdce v kalhotách měla manželka, která křičela jeď pomalu, nebo vystoupím. Ale já rád závodím, když to poháním vlastním motorem – tedy běh, cyklistika, plavání. Tyhle starý veteráni by neměli závodit, jsou to auta pro krásu a projetí.“

O operacích

V českém fotbale se vůbec dějí věci. Kauza Berbr vás jistě neminula?

„Víte, já jsem trošičku do toho sportovního bafuňářství nakoukl v pozemním hokeji, což je sport asi sto tisíckrát chudší než fotbal. A musím říct, že řada těch fotbalových funkcionářů… To nejsou funkcionáři, to jsou šíbři. Nejsou mým šálkem kávy. Myslím si, že to ve fotbale musí být strašná džungle.“

Bolí vás z toho u srdce?

„Je mi to opravdu strašně líto.“

Jste významným kardiochirurgem, máte za sebou tisíc transplantací srdce. Vzpomenete si na svoji první operaci?

„Vždycky. Z toho důvodu, že předtím jsem udělal stovky operací srdce, ale srdce v tom hrudníku vždycky bylo. Když jsem poprvé jako operatér dělal transplantaci, tak byl hrudník prázdný. Ten pocit nikdy nezapomenu.“

Jaká je na sále při operaci atmosféra?

„Záleží na operatérovi. Někteří potřebují absolutní klid jako v kostele, jiní na sále křičí, hází nástroje a jsou nervózní. A pak jsou takoví, kteří mají rádi pohodu, hraje hudba, povídají si. Operace je pak hned hotová, tak se to snažím dělat já. Protože ten, kdo na sále pracuje, tam pracuje proto, že tam chce být.“

Co na sále posloucháte za muziku?

„Rádio. Takové stanice, kde je co nejmíň přiblblých reklam a co nejvíc muziky z 60., 70. a 80. let. To, co umím, jsem se naučil v Americe. V New Orleans byl na operačním sále černoch, který měnil cédéčka. Tady bohužel takovou pozici nemáme. Když tehdy běželo cédéčko potřetí, říkali jsme proboha, vyměňte to někdo. Poslouchat rádio je jednodušší.“

Celé ty hodiny stojíte, nebo máte možnost vzít si židli? Odpočinete si?

„Na svačinu ani kafe není čas. Když na srdíčku operujeme a potřebujeme se dostat dovnitř k chlopním, musíme ho zastavit. Místo něj pracuje přístroj pro mimotělní oběh, ta doba je omezená. Má být co nejkratší, i když někdy trvá i 2 hodiny, že srdce nepracuje. Podle odborových předpisů přestávka v kardiochirurgii, bohu díky, neexistuje.“

Dodržujete před operací nějaký rituál?

„Že si musím umýt ruce. (smích) Kdyby si člověk nějaké udělal, tak by se to na něj během života nabalovalo a pak by jich měl tolik, že by se k operování ani nedostal. Snažím se rituály nemít.“

Věk člověk nezastaví – co vaše oči, netřesou se vám ruce nebo necítíte s postupujícím věkem nějaké komplikace?

„Zatím se cítím dobře. Spíš to stárnutí vidím v běhání. Ať dělám, co dělám, čas v Kunratické je horší a horší.“

Přemýšlel jste někdy nad tím, že jednou chtě nechtě budete muset skončit?

„Jistě že přemýšlel. Proto mám právě ty veterány, ke kterým mě přivedl mladší syn Tomáš, když si pořídil Pérák – Jawu 250. Před mnoha lety jsem si uvědomil, že jednou přestanu operovat a běhat. Proto se držím tohoto náhradního koníčku.“

Vidíte ve vaší práci nějaké pokračovatele?

V IKEM jsem přednostou od roku 1991 a za tu dobu odsud odešli ti nejschopnější chirurgové dělat přednosty na téměř polovinu kardiochirurgií v České republice. Jsou na vedoucích místech – na Homolce, v Motole, na Karláku, v Budějovicích, na Vinohradech. Ti všichni se tu vyučili. Tu poslední generaci nikam nepustím, jsou tady a převezmou to po mně.“