Čech, o kterém píše New York Times, Zdeněk Pelc: Privatizace? Chtěli nás rozkrást a prodat!

Za to, co dokázal, by klidně mohl nosit »nos nahoru«. Při rozhovoru s ním ale zjistíte, že to tak rozhodně není. Do někdejších gramofonových závodů přišel v roce 1983.

Jste Kladeňák a začínal jste v Poldovce. Jak se stalo, že jste se ocitl tady?

„Dostal jsem nabídku a byla to výzva. Začátky byly ale fakt těžké. Bylo nové vedení podniku a byl to pro mě zcela nový výrobní obor. Také spojení mezi Kladnem a Loděnicí nebylo nic moc a služební auto jsem nesměl používat. Trávil jsem v podniku šestnáct hodin denně, přespával v kanceláři a pak u zedníků na ubytovně, domů jsem jezdil jenom na víkend. Zato jsem ale poznal mnoho věcí. Po večerech jsem chodil po provozech, mluvil s lidmi a snažil se řešit jejich problémy.“

V 90. letech minulého století mohly GZ klidně skončit. Proč jste se rozhodl podnik zachránit?

„To je jednoduché. Byla by přece velká škoda nechat fabriku s tak bohatou historií padnout. Vždyť první vinyl se tady vyrobil v roce 1951 a v roce 1988 jsme jako první ve střední Evropě vylisovali CD. A velkou motivací byli zaměstnanci. Mnohé jsem osobně znal. Kam by šli? Pracují tady celé rodinné generace.“

Bylo to těžké?

„V 90. letech jsme byli pod permanentním tlakem zlodějů, kteří prostřednictvím investičních fondů privatizovali velké podniky. Měli taktiku vytahat z podniku všechny peníze, prodat, co šlo, a poslat podnik do konkurzu. Původně jsme patřili k investičním fondům největších československých bank. Řízení firmy přes jejich lidi bylo k ničemu, protože na sebe nikdo z nich nechtěl brát žádnou odpovědnost. Kdy za mnou pak jeden z nich přišel s tím, že mu patří 60 procent akcií podniku, chtěl po mně nejrůznější věci a za ně mi sliboval cokoliv, prostě jsem ho vyhodil.“

Nechal si to ten dotyčný líbit?

„Ani náhodou. Následovalo několik valných hromad akcionářů, které měly za cíl mě odvolat. Trvalo to zhruba rok. Bránili jsme se trestním oznámením a usilovně hledali nového vlastníka firmy. V roce 1997 se stal většinovým vlastníkem GZ Ken Brody, který řídil investiční fondy v USA. Konečně jsme mohli nastartovat nějakou rozvojovou strategii. Výroba byla tehdy téměř na nule. Z 16 milionů vinylů za rok to postupně klesalo až na 200 tisíc.“

Studoval jste Harvard. Jak k tomu došlo?

„Jednou jsme se s Kenem Brodym o něčem dohadovali a on se mě zeptal, co mám za školu. Řekl jsem, že vysokou ekonomickou, a on, jestli bych nechtěl zkusit Harvard, že mi studium zaplatí. Bylo mi 49, ale šel jsem do toho. Dvouleté studium jsem ukončil v roce 2002.“

V roce 2013 se v podniku změnily majetkové poměry, vy jste se stal většinovým majitelem a po třiceti letech jste odešel z funkce generálního ředitele. Co se tím pro vás změnilo?

„Ubyla mi práce, cítil jsem se unavený, člověk to nemůže dělat věčně. Jsou jen povídačky, že člověk je v 60 letech stejně výkonný jako ve dvaceti. Na mé místo nastoupil člověk, kterého jsem si na tu pozici vychovával jedenáct let. Já jsem si jako šéf představenstva stanovil čtyřdenní pracovní dobu v týdnu a mám konečně čas na svoji rodinu. Mám čtyři děti, tři už jsou velké, nejvíc to asi ocenila třináctiletá Kačenka.“

Máte nějaké koníčky?

„Rád jezdím na chalupu a s kamarády hraju tenis a volejbal. Samozřejmě potom nesmí chybět rozebírání našich herních úspěchů v hospůdce u piva (smích).“

Jste známý po celém světě a před pár dny o vás psali v New York Times. Může článek v amerických novinách člověka, který toho tolik dokázal, vůbec potěšit nebo třeba někam posunout? Máte z něj radost?

„Pochvala je vždycky fajn. Už volali lidé z branže ze zahraničí a gratulovali, psal mi i bývalý majitel naší firmy. A samozřejmě jsme to probírali s kamarády.“