Šéf Člověka v tísni o útoku: Zemřeli proto, že pracovali pro nás

„Ti lidé byli naši zaměstnanci a v zásadě se dá říct, že proto přišli o život,“ řekl Šimon Pánek Excellentu, který vyšel jako příloha Reflexu. „Je možné, že tady přestaneme pracovat, když zjistíme, že garance bezpečnosti našich pracovníků je v tuto chvíli nízká,“ dodává vzápětí Pánek.

Podle ředitele Člověka v tísni je jasné, že ochrana jeho zaměstnanců se nevyrovná té armádní nebo vládní. Na druhou stranu ale tvrdí, že vždy zafungovala komunikace, znalost prostředí a otevřenost vtahů.

Dřív místní obyvatelé občas nechali dopis u afghánské pobočky s tím, že jim vadí fakt, že organizace zaměstnává ženy. „Takovou situaci umíme řešit: kancelář se zavře, iniciujeme jednání s místními stařešiny, o nichž sice víme, že nejsou ti, kteří tam dopis dali, ale mají velký vliv na komunitu. Vysvětlíme jim, proč ženy máme. Že budeme dodržovat kulturní zvyklosti, že s nimi nebudou mluvit muži a že chodí do práce v doprovodu svých příbuzných,“ řekl Šimon Pánek.

Masakru v afghánské provincii Balch ale nic takového nepředcházelo. Vždycky se podle Pánka pro bezpečí dá udělat víc. Občas se objevily nějaké ústní výhrůžky proti dobrovolníkům, střelba do vzduchu nebo střechy poboček organizace, ale v tomto případě nic. Nebyly tam žádné signály, že by pracovníci Člověka v tísni měli být v nebezpečí. Na vyšetření této tragédie byli prý nasazeni lidé z celé provincie. Organizace má také přístup ke guvernérovi i vedení policejních struktur.

Největší česká nevládní organizace pomáhá i v Sýrii

I tam loni přišli o život tři zaměstnanci organizace. „V Sýrii probíhá největší humanitární krize. Polovina lidí je bez domova, 4,5 milionu lidí uprchlo a sedm milionů Syřanů žije v provizorních podmínkách na útěku uvnitř země,“ popisuje špatnou situaci Pánek. „Kdybychom ze země odešli, zapříčiníme ohrožení na životě Syřanů. Lidé tam nemají co jíst,“ míní.

Největší nevládní česká organizace pomáhá i v zemích, kde nemá své pobočky. Výhodou je prý to, že jsme vnímáni jako nekonfliktní postkomunistický stát a tamním disidentům, bloggerům a aktivistům organizace neříká, co mají dělat, ale spíše se jich ptá, co může udělat pro ně. Například na Kubě nebo v Barmě tak tito lidé mají pocit, že jim organizace rozumí víc než západoevropská neziskovka.