Hasiče Petra zavalila lavina: 90 minut jsem pod sněhem čekal na smrt!

Autor: Václav Suchan - 
8. 2. 2015
05:01

V Malé Studniční jámě v Krkonoších spadla tento týden lavina a zavalila dva lyžaře. Jeden z nich zemřel. Jaké to je uvíznout pod masou sněhu, se nám svěřil hasič Petr Novák (32). Také jeho v Krkonoších zasypala lavina a 90 minut čekal na záchranu...

Toto hodně adrenalinové dobrodružství se odehrálo 21. 3. 2008 necelý kilometr od Brádlerových bud (1156 m. n. m.) nad Špindlerovým Mlýnem v Krkonoších.

Skupinka tří kamarádů vyrazila na skialpinistickou túru z Brádlerových bud na Martinovku. Odtud pak směřovali volným terénem směrem k Medvědímu potoku. Přešli ho po padlém kmeni a náhle uslyšeli hlasité zlověstné křupnutí. Asi 60 metrů nad nimi se utrhla masa sněhu a řítila se po svahu k vyděšeným lidem. „Udělali jsme tři kroky a už to jelo. První šel kamarád Pavel Mošnička (38), přezdívaný Mošna, který nás pak zachránil, druhý šel Pavel Doležel (38), přezdívaný Doly, pak já a za mnou pes, malý Jack Russell Blondy. Jen jsme stačili zařvat: Lavina! A už byla bílá masa u nás,“ vypráví Petr Novák.

V mžiku je to zasypalo. Zkoušeli ve sněhu »plavat«, jak se radí pro takové případy, v prašanu to ale nebylo možné. Sníh vytvořil nad lyžaři čepici a uvěznil je ve smrtícím objetí. „Když jsem se vzpamatoval, panovalo kolem mě tíživé ticho a naprostá, totální tma. Nevěděl jsem, kde je nahoře, kde dole. Cítil jsem značný tlak sněhu na celé tělo, byl to pocit, jako když vám zaškrtí ruku při měření tlaku. Nemohl jsem pohnout žádnou částí těla. Nohy jsem měl za sebou nepřirozeně a bolestivě zkroucené. Před obličejem jsem měl naštěstí svou ruku, takže jsem se nedusil sněhem,“ vzpomíná hasič na první okamžiky po zasypání. Protože díky své profesi věděl, co lidi v takové situaci postupně čeká, jeho fantazie začala pracovat na plné obrátky. Nebyly to představy vůbec příjemné.

Ze začátku pociťoval Petr Novák obrovský strach, věděl, že mu hrozí smrt. Člověk nemá podle záchranářů od půl hodiny déle pod lavinou téměř žádnou šanci na záchranu. On byl zasypaný celých devadesát minut! „Zkoušel jsem ječet a poslouchal, jestli neuslyším kluky. Nic jsem neslyšel, temnota a ticho. Po chvíli jsem se rozhodl, že nemá smysl řvát, protože bych se akorát unavil a měl bych větší spotřebu kyslíku. Od panického strachu jsem přešel k myšlenkám na dítě, které bych strašně chtěl a už ho nebudu nikdy mít! A strašně mě také trápilo, že svou smrtí zarmoutím své blízké. Hlavou mi běžela až příliš jasná představa mého pohřbu, na kterém všichni zoufale brečí,“ vzpomíná hasič.

„A pak začala přicházet euforie. Se vším jsem byl najednou smířený. S tím, že zemřu, nebudu mít nikdy děti. Smířil jsem se se smrtí, byl jsem připravený přijmout ji. A pak najednou vidím vpravo nahoře světlo. Trhlina ve sněhu se rozšiřuje a slyším hlasy. Chvíli trvalo, než to mozek vzal, euforie a smíření se smrtí ustoupilo a vystřídala je obrovská radost. Bože, já žiju!“

Skupinku lyžařů zachránilo to, že první muž, přezdívaný Mošna, byl sněhem zasypaný jen částečně. Za chvíli se ze sněhu vyhrabal a co mu síly stačily, brodil se hlubokým sněhem do asi kilometr vzdálených Brádlerových bud.

Trvalo mu to tři čtvrtě hodiny. Když se tam dopotácel, všichni na něho zděšeně zírali, vypadal jako troska. Správce Petr Bárta hned naskočil s dalším kolegou na sněžný skútr a vyrazili k místu závalu. Mošna na tom místě zapíchl lyže.

Začali lopatami odhazovat sníh. Násadou sondovali, co je pod sněhem. Až násada narazila do hlavy Petra Nováka. Za chvilku byl z ledového zajetí vysvobozený. Měl nad sebou dva metry sněhu! O chvíli později stejným způsobem vyhrabali z téměř třímetrové vrstvy sněhu i Dolyho. Poté dorazila Horská služba a cvičený pes našel o pět metrů dál, přímo v korytu potoka pod čtyřmetrovou vrstvou i nezraněného psa Blondyho.

Po záchraně strávili všichni několik dní v nemocnici a úplně se zotavili. Na Dolym to ale zanechalo psychické stopy a už nikdy pak na lyže s kamarády nevyrazil.

A tak jezdí sami dva, samozřejmě zase na Brádlerovy boudy, kde pořádají lyžařské kurzy. „Od té doby mě jen tak něco nerozhodí. Díval jsem se smrti do tváře, a když se dnes něco stane, třeba uvíznu v zácpě na dálnici, vždycky si řeknu: Tohle je problém? Kdepak, zůstat pod lavinou 90 minut by byl problém…“ říká sympatický hasič, starostlivý táta tříletého syna Eliáše.

Pohřeb Karla Gotta

Parte Děti Karla Gota Rozloučení na Žofíně Záznam zádušní mše Hosté na zádušní mši O životě Karla Gotta Dědictví Bertramka

Hrob

Celé Česko truchlí. Zemřel Karel Gott, držitel čtyř desítek Zlatých slavíků. Jen málokterý umělec za sebou zanechá tolik děl, jako zesnulý zpěvák. Připomeňte si Mistrův život.

Vše o Karlovi Gottovi čtěte ZDE

liskova1977 ( 8. února 2015 14:08 )

Uvíznutí pod lavinou. Tak tohle bych opravdu nikdy zažít nechtěla. Ale tak nechodím tomu nikterak naproti, tak snad mě to mine ;).

sars ( 8. února 2015 10:57 )

 Hodinu a půl? hm zajímavé, to musela být kapsa jako obývák, člověk na jeden nádech spotřebuje v průměru šest dcl vzduchu, no počítejte samy. Možná mu koukala hlava? nebo měl aqualung.

jir.ass ( 8. února 2015 10:06 )

Hezoun, toho by byla škoda

moiaza ( 8. února 2015 09:55 )

Za blbost se platí. Kdo porušuje zákazy a nerespektuje pokyny horské služby, musí se smrti počítat. To je zákon hor. Nejdříve dělají hrdiny a pak už nevidí ty kytky na svém hrobě. U mě není hasič Petr hrdinou. Je však v létech, kdy si ještě neuvědomuje, co ho může potkat. Nemá žádné zkušeností o pohybu v horách v zimním období. Mám bohaté zkušeností s horami, ale upozornění na nebezpečí jsem vždy respektoval. Zatím žiju.

tupka.jentakjen. ( 8. února 2015 09:53 )

Zobrazit celou diskusi
Další videa