Přehrada Orlík: Vydrží už jen 50 let!
Hráz přehrady Orlík připomíná mohutný železobetonový špunt na Vltavě. Spolehlivě drží už padesát let, a protože se při jeho stavbě počítalo se stoletou životností, ještě nejméně jednou tolik má před sebou. Beton má totiž tu zajímavou vlastnost, že čím je starší, tím pevnější je. Zejména když má stálou vlhkost, a to naše nejznámější přehrada nepochybně má. I proto se oněch uvažovaných sto let života s velkou pravděpodobností pořádně prodlouží. Jisté je, že většina dnešních třicátníků a starších se bourání Orlíku určitě nedočká.
Málokdo ví, že přehradní hráz Orlíku je fakticky dutá! Vedou v ní stovky metrů chodeb se schodišti i rychlovýtahem, odvodňovacími kanálky a studnami, ale především s měřicí technikou, která stav a chování přehrady nepřetržitě sleduje. Přehrada je totiž od svého vzniku svérázným způsobem »živá«, reaguje na změny kolem. Skládá se ze třiatřiceti samostatných bloků utěsněných přírodním kaučukem, které na sebe navazují. Všechny změny v hrázi, i ty nejminiaturnější, zachycují buď lidé, nebo technika a získané údaje hodně napoví o tom, jak dlouho ještě bude Orlík plnit to, kvůli čemu byl postaven: Chránit kraj před povodněmi, dávat lidem proud a místa k rekreaci.
Před předky smekám
Pavel Melichar (59) je hrázným na Orlíku už šest let. Přehradu zná dokonale a podle toho, jak o ní mluví, je poznat, že ji má i rád. „Čím déle tu jsem, tím větší úctu mám k lidem, kteří Orlík postavili,“ říká. „Nejsem si jist, že bychom dnes dokázali něco tak řemeslně dokonalého, jako tehdy oni, jen s logaritmickým pravítkem, bez počítačových simulací.“
Hrázný má pod sebou celkem jedenáct lidí, kteří se ve směnách střídají při kontrole chodu přehrady, udržují její zařízení, ale také břehy a vodní cesty. Podle zákona, který má počátek ještě u císařovny Marie Terezie, musí být řeka jakožto vodní cesta volná pro všechny. „Přetahujeme lodě přes hráz v sezoně, od května do září od pátku do pondělka,“ říká, „bezplatně všem. Třeba i dvakrát denně vodákům, kteří jedou z kempu na pivo do hospody pod hrází.“ A protože na Orlíku je asi osm stovek plavidel všeho druhu – od pramiček přes kánoe až po hausbóty a luxusní jachty – lodní vlek se mnohdy nezastaví. Člověka napadne, jak je dobře, že se po Vltavě už neplaví vory...
Chvála popílku
Když Orlík stavěli, byli českoslovenští stavaři první na světě, kteří do betonové směsi přidávali elektrárenský popílek. Brali ho z plzeňské Škody, protože pohlcoval hydratační teplo při stavbě, a to, kolik ho použili, mělo vliv na tuhnutí betonu. Dodnes prý není jasné, jakými metodami se tehdy postupovalo. Odborníci je zkoumají dodnes, ale hrázný nechce potvrdit informaci, podle níž prý nedávno vzorky z hráze odcestovaly do laboratoří jedné z amerických univerzit. Faktem je, že tento způsob budování vodních staveb nebyl zatím nikde na světě – s pozdější výjimkou hydroelektráren na Sibiři – v tak širokém měřítku použit. Orlík si tak, i když s časovým omeškáním k dnešku, připsal další světové prvenství. Možná jich bude ještě víc.
Spása Prahy
Orlík jako součást vltavské přehradní kaskády chrání před velkou vodou i Prahu. Od Lipna až po Kamýk si přehrady dokážou přepouštět útočící vodu tak, aby nadělala co nejmenší škody. V roce 2002 tak povodňová vlna dorazila do Prahy se sedmnáctihodinovým zpožděním a lidé se na ni mohli připravit. I když fám a drbů bylo kolem dost. „Já se nejvíc bojím diletantů, kteří o Orlíku šíří nesmysly,“ říká rezolutně hrázný Melichar.
Jedna z tehdejších fám naškodila hodně – pyrotechnici na hrázi odstřelili dvě lana podvěsné lávky, která překážela zvednutí hradidla, aby povodňová voda mohla odtékat. „Povedlo se, ale hned se začalo říkat i psát, že pyrotechnici museli odstřelit vrchol hráze Orlíku a že hrozí katastrofa,“ krčí rameny hrázný Melichar.
O tom, že jeho přehrada bude stát určitě víc než plánovaných sto let, nepochybuje. „Padesát let, co ji známe, je krátká doba. Není důvod si myslet, že se Orlík dožije pouhých sta let,“ tvrdí s optimismem.
)
Ten už byl neškodnej a de facto živá mrtvola. Teď je řada na Klausovi!