Koupila si 'sámošku' - jako první v zemi!

Na 26. leden roku 1991 Anna Wertheimová (59) nezapomene do smrti. Seděla tehdy v dražební síni pražského magistrátu, ve zpocené dlani tiskla číslo 101 a bylo jí na omdlení. V aukci, do které se přihlásila, šlo o její další život. O to, zda se z ní stane nezaměstnaná, nebo naopak majitelka samoobsluhy s potravinami, v níž byla dlouhá léta vedoucí. Řízením osudu se poté, co jí licitátor prodejnu přiklepl, stala prvním občanem, který v malé privatizaci v tehdejším Československu uspěl. "Když to všechno skončilo, přišel ke mně v té tlačenici takový postarší chlapík s šedivou hlavou a dal mi dřevěné kladívko, kterým mi prodejnu přiklepli. A povídá: "Jste první v republice, tak si ho dejte do vitríny zasklít. Jednou bude mít větší cenu než celá vaše samoobsluha," vzpomíná Anna Wertheimová. To bylo první a také poslední dražební kladívko, které ministr privatizace Tomáš Ježek, onen šedovlasý chlapík, někomu věnoval. Paní Wertheimová si ho skutečně zasklít dala a dodnes ho opatruje ve své samoobsluze na Zbraslavi. Jste neschopná! Tahle slova vmetl Anně Wertheimové do tváře tehdejší vedoucí n. p. Potraviny na Praze 5, když rozhodl o tom, že právě obchod, kde byla vedoucí, půjde do privatizace jako první. "Dostala jsem hrozný vztek. Taková nespravedlnost! A tak jsem se rozhodla, že si vezmu úvěr a dražbu mé samoobsluhy si ujít nenechám," vzpomíná paní Anna. Jenže právě v úvěru byl háček. Banka jí ho odmítla, a kdyby jeden z jejích synů, Zdeněk, právě neukončil ekonomickou školu, bůhví jak by všechno dopadlo. "Zdeněk ale udělal dokonalý podnikatelský záměr. Spočítal výšku úvěru i jeho splátky a nabídl ručení draženou samoobsluhou. A tak mi nakonec jedna ze spořitelen peníze půjčila. Já tehdy neměla kromě ojetého auta nic." Dědeček z pohádky Ještě předtím ale starosti paní Anny neušly jednomu z jejích zákazníků. Ani ho pořádně neznala, ale jak jí později řekl, moc se podobala jeho dceři. Možná i proto ji poprosil, aby vzala do regálů zboží, které jakýsi jeho známý nestačil rozprodat. "Bylo to takové cukroví od houpaček, žužu a podobně. Já toho starého pána litovala, chodil pořád v ošoupaném plášti, s placatou čepicí na hlavě a bylo vidět, že se moc dobře nemá," vzpomíná Anna Wertheimová. Ta se zákazníkovi svěřila se svými starostmi. Týden nato přišel "starý pán" Bohumil Samec (nedávno zemřel ve věku pětasedmdesáti let) do zbraslavské samoobsluhy a vysázel její vedoucí na stůl sto tisíc korun. Bez potvrzení, jenom tak. Jako pomoc do aukce. "Věřím vám," řekl. "A kdybyste potřebovala peníze ještě, nestyďte se říct. Seženu další." Obchod mezitím už obcházeli zájemci. "Koupím to i s vámi," holedbal se jeden. Další - známý ředitele Potravin z Prahy 5 - zase neskrýval, že má dražbu v kapse a že první, co udělá, bude, že vyhodí dosavadní vedoucí Wertheimovou na dlažbu. Pohádková pomoc pana Samce tak přišla jako na zavolanou. Těžké začátky Samoobsluhu i se zbožím paní Wertheimová vydražila za 1 350 000 korun. Kromě ní a dřevěného kladívka od ministra Ježka měla na krku obrovské dluhy. A také první splátku - 250 tisíc za čtvrt roku. S rodinou prodejnu vymalovala, přebudovala, podepsala spoustu smluv a vyřídila si nesčetně nejrůznějších povolení a dobrozdání. A pak, těsně po otevření první soukromé samoobsluhy v republice, před ní začali překopávat silnici. Prý kvůli kanalizaci a plynu. Náhoda? To nikdo neví, ale zákazníků znatelně ubylo. "Ani tu lávku přes výkopy tam nejdřív nedali," zlobí se paní Anna ještě dnes. Obchod nešel, ceny - jak nová majitelka chystala - se snížit nepodařilo. Kdyby pan Samec nepomohl znovu, mohl být už tehdy konec podnikání. "Věděl, co by to pro mě znamenalo. Později mi řekl, že byl taky obchodník. Po válce mu jeho podnik vzali, prý kšeftoval s potravinovými lístky. Žena s dětmi od něj odešla, zůstal sám. A tak mi držel palce." Konec dobrý, všechno dobré? Samoobsluha Anna na Zbraslavi svítí čistotou, regály jsou plné čerstvého zboží, prodavačky nikdy nepoužijí slovo nemáme nebo nevíme. Druhý syn paní Anny a spolumajitel obchodu Vladimír každý den kontroluje celý sortiment. Jeho matka zatím vymýšlí, jak samoobsluhu zdokonalit. Do druhého dne sežene to, co lidé chtějí, důchodcům na Zbraslavi doveze jejich nákup domů a jak říká, nezná výraz "nejde to". Neměla výhody velkých supermarketů, neměla daňové prázdniny ani úlevy. Všechny půjčky a úvěry poctivě splatila i s úrokem devatenáct procent. "Takhle u nás vypadá to, čemu ti nahoře říkají podpora malého podnikání," krčí rameny. To, čeho dosáhla, tvrdě odpracovala. Její obchod se pro ni stal - jak říká - druhou domácností. A někdy možná i první. Protože ona první opravdu byla.