Na kapry bez rukou

Po hrázi malého rybníka jde chlapík s rybářskou brašnou přes rameno. U stavidla se zastaví. Hlavu ostře zakloní vpravo, zuby skousne popruhy od brašny a položí ji. Pak si k ní klekne a zuby otevře zip. Ústy z kabely postupně vytáhne jednotlivé díly rybářských prutů a začne je skládat. S udivující jistotou používá nejen už zmíněná ústa a zuby, ale i rty, jazyk a nohy. Ruce totiž Petr Schneider (25) z Nového Boru na Českolipsku nemá od svých dvanácti let. Na tragédii, která ho nadosmrti poznamenala a předurčila jeho další život dnes Petr vzpomíná jako na něco, co už je dávno pryč. "Bylo mi dvanáct a hrál jsem si venku s klukama. Na honěnou a pak na babu. No a při tom jsem vylezl na rozestavěnou trafostanici, kousek od našeho paneláku. Uklouzl jsem a padal. Zachytil jsem se oběma rukama drátů, ve kterých bylo asi pětadvacet tisíc voltů. Ruce až nad zápěstí zmizely..." Život v troskách Lékaři dělali co mohli, ale do spálených dětských rukou se dostala kostní sněť. Následovalo několik amputací. Výsledkem jsou dva zbytky paží - pahýl levé měří osm centimetrů, pravé deset. Dvanáctiletému chlapci i jeho rodičům se rázem zhroutil svět. "Mám perfektní mámu i tátu. S ním jsem chodil na ryby už od svých tří let a v pěti jsem dostal svoji první rybářskou povolenku. Nic moc jsem sice neulovil, ale voda mě strašně bavila," vzpomíná Petr. Vodní svět zná dokonale, z hlavy sype názvy ryb, jejich povolené lovné míry, zvyky i to, jak a kterou rybu nejlépe přelstít. "Když chytím, tak většinou pustím. Říkám si, že je jí ve vodě líp. A taky voda je bohatší." Musím jít dál První roky po svém zmrzačení se Petr učil znovu žít. Nejdřív nedokázal vůbec nic. Neskutečně těžké se ukázalo všechno, co bylo dřív maličkostí - od oblékání až po obyčejné použití WC. Rodiče se překonávali a Petr se postupně, i když velmi dlouho, začal vpravovat do nového způsobu života bezrukého člověka. Ve zvláštní škole (tu 'obyčejnou ' by prý nezvládl, řekl mu učitel, kterého ani dnes nechce jmenovat) mu pomáhal kdekdo, ale rozhodující zlom přišel s devatenácti lety. "Vzali mě do Jedličkova ústavu kousek od nás, v Libverdě. Tam jsem byl tři roky a naučil jsem se zase žít." Ryby ho zachránily Ani v ústavu ale nebylo všechno jednoduché. "Ty troubo, bez rukou jsi už sedm let a ani umýt se na záchodě nedokážeš? Tak to tedy ne!" Takhle na něj 'vyjel' invalidní spolužák, pak jeho nejlepší kamarád, učitel a instruktor v jedné osobě. Za tři roky pobytu v Libverdě Petr poznal, že lidské tělo je neuvěřitelně přizpůsobivé a ohebné, je třeba jen se naučit dokonale využívat všechny možnosti, které může poskytnout. Tím spíš, že protézy mít nemůže. Pár měsíců to sice zkoušel, ale začal se mu bortit hrudní koš a lékaři řekli - musíš se bez nich obejít. Zuby, rty, jazyk i nohy sice ruce zastoupit nedokážou, ale Petr se s nimi naučil zacházet dokonale. Právě díky tomu, že si své tělo podřídil takřka beze zbytku, se může věnovat své vášni - rybaření. Dva pruty složí, nahodí a položí do vidliček za slabou čtvrthodinku. Nejčastěji chytá kapry na kus rohlíku. Užmoulá ho v ústech a pak jazykem a zuby opatrně navleče na háček. I červa na háček napíchne. "Ale to dělám peánem. Taky muškařím, chytám pstruhy a lipany a mušky si vážu sám. Jsou strašně drahé." Chtěl bych pomáhat Petr dostává plný invalidní důchod, celkem 6700 korun. "Kdyby žil sám, nevyžije, z toho by zaplatil jenom nájem a stravu," říká jeho matka Dagmar (45), povoláním sklenářka. "No, zatím má nás. Co bude potom, nevím." Obavy z budoucnosti Petr nemá. "Chtěl bych pracovat s podobně postiženými jako jsem já. Ukázat jim, že i bez rukou se dá žít, jenom se musí chtít a udělat pro to úplně všechno, co se dá. A pak si najít vztah k rybám a rybařině. U vody se cítím jako člověk, kterému vlastně nic nechybí."