Paralympionička Jana Fesslová: Dostávám ránu za ranou

Den po svatbě ochrnula, bylo jí dvaadvacet let. "Za tři měsíce jste znovu na hřišti," utěšoval vášnivou házenkářku doktor. Mýlil se: Jana Fesslová (31) strávila rok po nemocnicích. Pak si dodělala maturitu, dotáhla to na paralympiádu v Aténách, na vozíku procestovala Čínu. Loni se s manželem rozhodli pro dítě. Namísto toho jí lékaři diagnostikovali zhoubný nádor. Teď chodí na chemoterapie a chystá se na paralympiádu do Pekingu. Litovat ji nelze. Nemůžete litovat někoho, kdo má zjevně a nepředstíraně daleko lepší náladu než vy. Mladá žena, která je upoutaná na invalidní vozík a má nádorové onemocnění, působí jako ztělesnění výborné nálady. Usmívá se téměř bez přestávky, často se směje. Nad sebevraždou uvažovala během těch dlouhých devíti let jen jednou: "V roce 2002 mě přepadla apatie a deprese, tehdy jsem byla jen vyučená, bez maturity, na vozíku, nemohla jsem sehnat práci, říkala jsem si: Jsem k ničemu. Počkám, až pojede vlak, a pak to ukončím. Stála jsem u trati, ale napadlo mě: Co když se to nepovede? Co když na tom pak budu ještě hůř? Co ten strojvůdce?" vzpomíná dnes Jana. Trvalo čtrnáct dní, kdy nechtěla nikoho vidět, s nikým nemluvila. Pak zavolala na školský úřad a střední stavební škola jí vyšla vstříc. Dodělala si maturitu a loni ji přijali na Univerzitu Palackého v Olomouci. Byla to láska na první pohled V životě se nevdám, říkávala, než poznala současného manžela Pepu. Pronásledovaly ji smutné vzpomínky z dětství: otec alkoholik, hádky, bití, útěky z domova. V osmnácti odešla. Zjara roku 1998 přestoupila z házenkářského oddílu v Ústí nad Labem do Českých Budějovic. Nějak se ocitla na závodech hasičů a tam se to stalo: láska na první pohled. "Říkám: jemu to dobro čumí z očí," trefně charakterizuje manžela Jana Fesslová. "I když já chtěla vysokého černovlasého házenkáře a mám malého tlustého blonďáka," směje se. "Šli jsme do hospody a on, ať si mu sednu na klín," vzpomíná. "Už jsem se neodlepila. V září jsme se seznámili, v říjnu jsme spolu bydleli, v listopadu se zeptal, jestli si ho vezmu." Termín svatby stanovili na Jiřího: 24. dubna. Jana sice namítala, že má hned pětadvacátého zápas, nakonec nad tím mávli rukou. "Ze zápasu jsem se už nevrátila," říká polohlasem. Nikdy mě nelitoval "Šla jsem do výskoku, protihráčka mě za ruku strhla dozadu, spadla jsem na záda," popisuje osudný úraz. "Doktoři vám nechtějí říct, že je to špatný, nechtějí, aby byl člověk pasivní. Až daleko později mi doktorka z Motola řekla, abych žila současností a stále na cosi nečekala. V tom tkví filozofi e přijmutí vozíku. Nečekat, ale přece jen trošičku doufat, že časem se něco vymyslí." Manžel se švagrem přebudovali dům v Černém Dubu u Českých Budějovic na bezbariérové bydlení. "Nikdy mě nelitoval," tvrdí Jana o manželovi. "Nechal mě mýt nádobí, věšet prádlo, říkal mi: Jen si tam dojeď, máš kolečka," směje se. "Dokud jsem si o pomoc neřekla, tak mě nechal. Říká, že to neřeší, že pro něj jsem stejně praštěná jako před úrazem, jen prostě nemůžu hrát házenou." Už dva roky po neštěstí začala Jana s plaváním s dětmi jako instruktorka, ale cítila, že ji to táhne k atletice. Na podzim roku 2003 na soustředění nováčků vrhla koulí nový český rekord. "Vypadalo to, že na paralympiádě v Aténách přijde nějaká medaile," usmívá se, ale smutně. V Aténách na ni nic dobrého nečekalo. Nešťastné Atény Odletěla o týden dříve kvůli zařazení do klasifi kační skupiny. Tři různí klasifi kátoři ji zařadili do skupiny F 54. "Vyhrála jsem s rekordem," vzpomíná paralympionička. "Absolvovala jsem ceremoniál, dostala zlatou medaili, bobkovej list, zahráli mi hymnu. Pak Slovinci podali protest a já šla na rekvalifikaci znovu, byla to potupa. Po čtyřech hodinách šéf klasifikační komise řekl, že patřím do skupiny F 55. Šok, hanba, měla jsem chuť všechno skončit." Zlatou medaili jí okamžitě sebrali, ocitla se až na 11. místě. "První noc jsem probrečela celou," popisuje. "Protože v televizi a ve všech zprávách proběhlo, že mám zlatou. Do půlnoci mi chodily blahopřejné esemesky!" Ani to ji nezlomilo. Jen prostě v prosinci odletěla s batohem do Číny, prý vyčistit si hlavu. "Rána za ranou," povídá trpce. "S jedním se smíříte a přijde další ťafka." Říkala si, buď tu Čínu zvládnu a bude to dobrý, nebo... "Poprvé jsem někam jela úplně sama," usmívá se. "Už na letišti jsem nastoupila do špatného autobusu. Místo na jihu, kde bylo dvacet stupňů tepla, jsem se ocitla v minus dvaceti." Což ji samozřejmě rovněž nezlomilo. Věděla, že má třicet dní na to, aby se dostala zpět. Jezdila vláčkem nebo autobusem, spala v hostelech nebo v rodinách. To už není možný! Otce neviděla devět let, setkali se až letos. "Nestrávil, že jsem na vozejku," podotýká. "Vidí jen vozejk, bere to jako svou životní prohru. Nevidí, že žiju kvalitně, pracuju, studuju. Celý život jen utíká a řeší to alkoholem. Až když jsem poznala Pepovu maminku, pochopila jsem, co je rodina." S manželem se loni v zimě rozhodli založit rodinu, ale... Jana začala vykašlávat krev, nevydýchala trénink, lékaři zjistili, že má nádor. "Měla jsem pocit, že už to není možný," vrtí nevěřícně hlavou. "Nejtěžší bylo říct manželovi, co se mi zase stalo. Podstupuju chemoterapie, měla bych se šetřit, ale tvrdím, že to bych daleko víc onemocněla. Budu žít jako doposud." Žít jako doposud znamená šest hodin tréninku denně, právě probíhající soustředění v Turecku (vrh koulí, disk, oštěp, posilovna, bazén), v létě paralympiáda v Pekingu, kde by ráda dosáhla na bronz. Potřebovala by štěstí, ale svým způsobem ho má: v manželovi, v lidech, kteří jí nezištně pomáhají, a v prvé řadě sama v sobě.