Pořád jsem na cestách
Světoběžník, tulák a dobrodruh Leoš Šimánek (61) vyměnil pohodlné vymoženosti 21. století za pobyt v kanadské divočině
Kancelář vyměnil za srub v kanadské divočině. Skromnému, ale dobrodružnému životu tuláka dal přednost před pohodlím prosperujícího podnikatele. Leoš Šimánek (61) prochodil, proplul či projel celý svět od Aljašky po zapadlé tichomořské ostrovy donedávna obydlené lidojedy - lovci lebek. Málem ho zabil grizzly, mráz, hurikán nebo Kolumbijec s vystřelovacím nožem, který se marně dožadoval jeho batohu. Jedl červy, hady i veverku. Od indiánů se naučil přežít v přírodě u polárního kruhu, postavit srub, klást pasti, ušít si kožešinové boty. "Na severozápadě Kanady jsou dvě skupiny indiánů. Jedni žijí jako kdysi, jen kůže už většinou nevydělávají pomocí vlastní moči. Druzí se přestěhovali do prefabrikovaných baráků od vlády a opíjejí se," říká cestovatel. V tamních pustých končinách si vybudoval srub, skoro 200 kilometrů od nejbližší osady. Druhou základnu má ve Rtyni v Podkrkonoší. Jak se stát dobrodruhem Oženil se již v osmnácti. Po příjezdu sovětských tanků strhával ve městě rudé hvězdy a propagandistická hesla. Z vedoucího stavebního úřadu proto ponížil na kopáče. Zfalšoval výjezdní doložky v pasech a s manželkou utekli do Německa. Zanedlouho zemřela na rakovinu. Leoš Šimánek vybudoval v Pasově firmu na stavbu rodinných domků, měl svou vilku, slušný příjem a sportovní auto Lotus. "Splnil jsem si polovinu klukovského snu. Tou druhou bylo cestování." Nejdříve firmu zavřel jen na tři měsíce a vydal se na Aljašku. Po návratu ho to neodvratně táhlo do přírody, tak vše rozprodal a přestěhoval se do kraje padesátistupňové zimy, vlků a medvědů. Podnikal mnohaměsíční expedice po horách i řekách. Nebo se dva a půl roku protloukal Amerikou ze severu až na jih do Ohňové země. Poté procestoval tichomořské ostrůvky mezi Austrálií a Amerikou. Nikam nespěchal, když si s domorodci padli do oka, třeba měsíc u nich žil. Pak si "stopl" loď. Jachtaři ho rádi popovezli o kus dál, uměl dobře kormidlovat i vařit. Změna poměrů mu umožnila v roce 1990 návrat do Čech. Záhy však odjel s přáteli na půlroční cestu napříč Ruskem, kde se utvrdil v tom, že jeho vyvolená Lenka je tou pravou. Vzali se a od té doby cestují společně (i s jejím synem z prvního manželství Jakubem, i s dcerou Veronikou, která se jim narodila později). Hned následující zimu absolvovali v kanadském srubu, pak se jako první odvážili podél pacifického pobřeží až na Aljašku v gumových člunech, prošli pěšky a projeli na koních od mexických hranic na sever Kanady, tři měsíce putovali po Novém Zélandu... Kanada, Clarkovo jezero, doma Srub v divočině. Než se oženil, byli zde Leošovi jedinými společníky pes, kočka, koza, slepice a divoká zvířata. V zimě tady býval měsíce, aniž by promluvil s člověkem. Den trvá tři hodiny, mrazy dosahují až minus padesáti. Aby se nezbláznil, začal psát ve světle petrolejky knihy o svých dobrodružstvích. Vydává je v Německu i v Česku a společně s velkoplošnou diashow, s níž objíždí obě země, jsou zdrojem financí pro další výpravy. Když mu jednou v zimě onemocněl pes, šel s ním 8 dní do nejbližší osady pro léky. Ke konci snědl z hladu syrovou veverku, neměl už sil rozdělat oheň. Kanada, Aljaška, na člunech Výpravy po okolí srubu (míněno v řádu tisíců kilometrů) podnikal s přáteli a rodinou hlavně na gumových člunech. Projeli řeky i pobřeží Pacifi ku. Do lodě jim chtěl skočit rozzuřený grizzly, zachránil je náraz lodního šroubu o skalisko při útěku, vymrštěný řvoucí motor medvěda vystrašil. Panama, jako Robinson Při dvouapůlroční cestě ze severu na jih Ameriky přemluvil pašeráky, aby ho vzali člunem z Panamy do Kolumbie. Cestou ho však začali považovat za špiona a vysadili ho na pustém ostrůvku. Devět dní se živil kokosovými ořechy, než kolem jela loď a vzala ho do indiánské vesnice na dalším ostrově. Pomohl jim porazit obrovský strom a vydlabat největší loď v historii kmene. Za měsíc s jinými pašeráky, známými hostitelů, pokračoval dál.
Co by si vzal na pustý ostrov Manželku, knížky, tužku a papír, krátkovlnné rádio, na něm se vždy dá chytit nějaká stanice, udici nebo alespoň háček, protože se špatně vyrábí, mačetu a zavírací nůž.
Lidojedi ho nesnědli... Irian Jaya, Indonésie, doba kamenná Přes měsíc šel Leoš Šimánek pěšky místy, kam žádný běloch dosud nezavítal. Domorodci žijí jak v době kamenné, používají nástroje z pazourku. "Byli to nejšťastnější lidé, které jsem kdy poznal," říká cestovatel. Jsou úplně odříznutí od světa, neznají věci, po kterých by mohli toužit a museli by si na ně vydělat peníze. Což většinou znamená vydat se do civilizace a skončit někde v předměstském slumu. Cookovy ostrovy a bouřící sopka Při plavbě na jachtě Tichomořím byl nejblíže smrti. Půl dne se loučil se životem, když se u Cookových ostrovů dostali přímo do oka hurikánu. Desetimetrové chaotické vlny, hned první poryv vichru zlomil stěžeň a urval plachty. Zničená loď se ale zázrakem udržela na hladině. Proti tomu byl výstup k neustále bouřící melanéské sopce Yasur na ostrově Tanna procházkou... Rusko, testování ženy "Když vydržela Rusko, vydrží všechno," řekl si Leoš Šimánek a s Lenkou se po návratu oženil. Putovali od Ukrajiny po Bajkal. Na jezeře je třeba zastihla bouře, která položila plachetnici na bok.
Jedl snad všechno Guláš z dikobraza, havraní polévku. Pětimetrový had boa prý chutná jako kuře, smažené červy a larvy zase připomínají hranolky. Výtečné je podle Leoše kajmaní maso. Nejlepší jsou však prsíčka z divokých kachen, lososí svíčková či játra. Na tichomořských ostrovech dostal jako předkrm jakési mořské slimáky. Než si rozmyslel, zda se do nich pustí, utekli mu z talíře.
