Smraďoch se prostě necítí, tvrdí genetici

Téměř v každém pracovním kolektivu se najde jedinec, kterého člověk dobře vnímá, ačkoli je dotyčný za rohem. Cítí ho každý, leč bohužel nikoli kvůli úžasnému parfému. Izraelští vědci teď přišli s tvrzením, že tento "smraďoch" si svého pachu není vědom a tudíž zamořuje své okolí neúmyslně. Každý z nás má totiž geneticky dánu různou míru citlivosti čichu. A ti, kteří zamořují prostředí, aniž si to uvědomují, ho mívají nejslabší. Nicméně to je neomlouvá v tom, že nedbá hygienických návyků. Profesor Doron Lancet z Weizmanova institutu v Izraeli tvrdí, že lidé jsou tvorové především vizuální, neboť devadesát procent všech podstatných informací přijímáme zrakem, částečně jsme ještě auditivní (sluchoví) a taktilní (dotekoví), ale nejméně jsme čichoví, ačkoli rozlišujeme až deset tisíc různých pachů. Zatímco myši a další hlodavci mají čich vynikající, pomáhá jim orientovat se v noci a temném prostředí, máme s nimi přece jen něco společného - stejný počet genů kódujících proteiny řídící právě čich. Jenže na rozdíl od hlodavců má člověk přes polovinu těchto genů vypnutých nebo potlačených. Tým profesora Lanceta testoval schopnost skupiny lidí rozlišovat různé pachy (banán, eukalypt, máta, pot) v různých koncentracích. A dále sledoval jejich genetickou informaci, zvláště geny související s vnímáním pachů. Zlomovým objevem je fakt, že lidé, kteří mají dva geny OR11H7P neaktivní, nejsou vůbec schopni rozlišovat a vnímat isovalerovou kyselinu v lidském potu. A necítí tedy vůbec, že někdo jiný a ani oni sami páchnou potem. Ženy jsou přitom citlivější než muži, ale podle profesora Lanceta vše neovlivňují jen geny. "Významnou roli hraje také prostředí," tvrdí. Takže to, zda obtěžujeme okolí svým pachem je také otázkou toho, jak jsme se naučili dbát o vlastní hygienu. Tedy pravidelně se sprchovat a používat deodorant.