My uklízíme západočeskou metropoli

Neřídí významné společnosti, nezachraňují lidské životy, nehlasují v zastupitelstvech. Bez jejich práce si ale život ve městě nedovedeme představit. Jsou to metaři. Starají se o pořádek ve městě se 120 tisíci obyvatel. V rukou už nemají jen košťata, ale také moderní pomocníky. Čistí ulice, sbírají psí hovínka, zametají před domy cigaretové nedopalky a čistí parky. Mnozí Plzeňané jimi opovrhují. Někteří se jich i štítí a obcházejí je obloukem. Zamyslet nad sebou by se ale měli samotní 'spořádaní' občané. "Když moji pracovníci sbírají mezi paneláky odpadky, lidé hází igelitové tašky plné smetí dolů z oken věžáků. Spoléhají na to, že to uklidíme," kroutí hlavou Otakar Štěpánek (40), majitel firmy Oštěp, která se stará o pořádek v největším městském obvodu Plzeň 1. Radek Steidl (20) vždy pěšky doprovází uklízecí stroj. "Denně ujdu nejméně 15 km. Okolo uklízecího stroje sbírám smetí. Když vidím psí hovínka, šofér uklízecího stroje zastaví. Já vytáhnu vysavač s hadicí a exkrementy odstraním. Dělám to už dva roky a neměnil bych." "Každý den najezdím po městě 10 až 15 kilometrů. Tato mašinka se pohybuje strašně pomalu a šoférovat ji je nuda. Hlavně na konci šichty, kdy toho mám už plné zuby," vypráví Vasil Plechata (33) a dodává: "Ale zaměstnání bych neměnil, práce mě baví. Nikdo z kamarádů a známých se mi nesměje, co dělám. Ale na některých lidech na ulici je vidět, že jim nejsem zrovna moc po chuti." Františka Berousková (59) je už tři měsíce brigádnicí a kromě sbírání odpadků okopává obrubníky. "Když sbírám smetí v trávě před domy, tak mě strašně štve, když lidé hází z oken paneláků odpadky. Vzduchem už letělo vajíčko, pytlík s vodou a jednou po mně nějaká paní ve Strážnické ulici hodila plenu s hovínky." Rima Norbutiene (42) k nám přijela z Litvy. Pracuje jako okopávačka obrubníků a příležitostná sběračka odpadků: "Dělám to už tři roky. Motyčkou vykopávám trávu, která vyrostla ve škvíře mezi chodníkem a obrubníkem. Za mnou jede pak uklízecí stroj, který to všechno do sebe nasaje. Je to pěkná rasovina. Ruce mě pořád bolí. Ale jsem ráda, že mám práci." Vojtěch Běla (41) okopává obrubníky. "První den šichty jsem přišel domů úplně vyřízený. Bolely mě záda, brněly ruce. Nohy jsem měl jako z kamene, prostě jsem byl utahaný jako malý kotě. Když ale motyčkou kopete každý den, zvyknete si. Teď už to dělám tři měsíce a nic mě nebolí. Jsem už vytrénovaný."